Helena Endlerová

Helena Endlerová

Datum narození: 9.5.1926
Místo narození: Praha

Povolání: Violoncellistka

Dne 28.2.2017 jsem mi poskytla rozhovor Helena Endlerová, která je naší rodinnou známou. Hovořily jsme o jejím životě v nejtěžším období novodobých dějin, jejím dětství, rodičích i kariéře.

Jaké bylo povolání rodičů?

Maminka nebyla nikdy zaměstnaná a otec byl bankovní ředitel, ale samozřejmě za komunistů jsem říkala účetní. Já jsem ho vlastně neznala, protože když jsem se narodila, tak už byli rodiče rozvedení a já jsem ho poprvé viděla až na jednom z koncertů Pražského jara.

On za tebou přišel?

Ne. Moje sestra chtěla vědět kdo nás přivedl na svět, tak se s nim dala do kontaktu. Já jsem o to moc nestála, ale on stál o mně, protože věděl, že se věnuji hudbě. Sice byl bankovní úředník, ale muziku měl hodně rád. Měl krásnou hudební knihovnu, tak se chtěl se mnou seznámit. Se sestrou Lilly se domluvili a on nám poslal lístky na Pražské jaro. Jak jsem pak na tom koncertě lezla do řady, kde jsme seděli, uviděla jsem ten nos a hned mi bylo jasné, kdo je můj otec.

Byla jsi mu hodně podobná?

Bohužel (smích), ale on jako mužský byl hezčí. Po Pražském jaru jsme se nějakou dobu stýkali, ale pak mi začal pomlouvat maminku, tak jsme se zase rozešli.

Máma měla přítele?

Maminka se podruhé vdala.

Kde jste bydleli? Napůl v Mníšku pod Brdy a napůl v Praze?

Ne, v Mníšku bydlela babička s dědečkem. Ale když se maminka rozvedla s mým otcem, tak jsem u nich chvíli žila. Chodila jsem tam do první a druhé třídy. Ale nebylo to moc hezké dětství. Dědeček byl už raněný mrtvicí, celé dny seděl v křesle a byl zlý. Já jsem přišla ze školy a cvičila na violoncello. Když mě zahlédl z okna kuchyně hrát, tak jsem musela hodinu stát v koutě. Jenom za to, že jsem cvičila! On už nebyl normální. 

A babička?

Babička byla ohromná osobnost. Holt to ale nebyla babička na mazlení. Chtěla nahradit tu mužskou ruku, která nám doma chyběla, tak mě chtěla vychovávat. Potom zpětně jsem jí ale ocenila.

První a druhou třídu jsi absolvovala v Mníšku. Na jakou školu jsi chodila pak?

Chvíli jsme bydleli v Korunní. Pak se maminka podruhé vdala, tak jsme od roku 37 bydleli tady (na Jiráskově nábřeží). Přímo v tomhle bytě. Mě to nutí říct, že tady smrdím celý život (smích). Ono to ani jinak nešlo. Já jsem v mládí neměla potřebu bydlet někde jinde, ale jak přišli soudruzi, všechno nám sebrali. Byt se rozdělil, Mníšeckou vilu nám také zabavili. Maminka i nevlastní otec byli zavření. Takže já jsem studovala a musela i vydělávat. Milovala jsem cello, ale moc jsem na něj hrát nemohla.

Na střední školu jsi chodila kam?

Nejdříve na Krásnohorské gymnázium, poté na Drtinovo. Chtěla jsem mermomocí hrát na violoncello, což mi doma nedovolili, že to prý není žádné pořádné povolání. Babička neustále mluvila o tom, že musím dělat něco praktického, takže jsem šla na obchodí školu. Jenže za války přišlo nějaké udání, školu zavřeli a my jsme byli totálně nasazení.

V jakém ročníku jsi byla, když školu zavřeli?

To už ani nevím. Jenom vím, že strýc, tak jsem říkala svému nevlastnímu otci, nějak dokázal zařídit, že jsem udělala zkoušku na konzervatoř a to mi pomohlo z toho totálního nasazení. Ale pak se stejně zase nevyučovalo, protože jsme museli plést tašky z lýka. Výuka se prostě nekonala. Tím jsem přišla třeba o dva nebo tři roky studia.

Po konzervatoři jsi šla na nějakou vysokou školu?

Ano, po tom co se začalo na konzervatoři normálně vyučovat jsem ji dostudovala, odmaturovala a pokračovala na AMU. Ale při studiu už jsem byla zaměstnaná v orchestru Národního divadla. Takže to nebyla lehká studia.

Jak dlouho jsi působila v orchestru Národního divadla?

Moc dlouho ne. Hrála jsem tam v malém činoherním orchestru. Když jsem tam nastoupila, tak moc cellistek nebylo a orchestr Národního divadla byl celý proti ženám v hudbě. Nakonec zemřel náš hlavní skladatel hudby pro činoherní hry, tak jsem přestoupila do Státní opery.

Pamatuješ si, když byl zvolen Hitler německým kancléřem? Jak to doma vnímali?

Prosím tě, když zvolili Hitlera v roce 33, mně bylo 7 let. Bylo mi to úplně jedno. Vy jste dneska vyspělejší, my jsme byli dost dlouho mimo. Ale pamatuji si, že maminka s nevlastním otcem byli ještě před válkou v Drážďanech u známých.

To už byl Hitler zvolený. On je vyvezl na lodičky na Labe a tam jim říkal, jak je v Německu hrozný život, doma se totiž bál mluvit. Často si na to naši během války vzpomněli, protože Němce tady každý odsuzoval, ale oni to taky neměli lehké.

Mnichovskou dohodu jsi už vnímala?

Vím, že to naši prožívali, ale mě to furt nějak nevzrušovalo. Já začala pořádně vnímat, když byl atentát na Heydricha. To bylo hrozné. Bylo mi 16. Jednou ráno jsme se vzbudili a slyšeli jsme šílené rány. Dobývali totiž parašutisty v kryptě (Helenka bydlí na rohu Resslovy ulice, kde stojí kostel, kde byli parašutisté ukryti). Pod okny stál jeden voják vedle druhého. Po baráku se chodilo a tvrdilo, že každého desátého vytáhnou a zastřelí. Nikdo pořádně nevěděl, co se děje.

To že každého desátého vytáhnou a zastřelí byla fáma nebo to opravdu vojáci vyhlásili?

Lidé se děsili, nikdo nic takového oficiálně neřekl a nic takového se pak naštěstí nestalo, ale všichni jsme měli hrozný strach. Trvalo to od 5ti ráno asi do 12ti. Moje sestra měla jít na zkoušku do školy, ale samozřejmě nikam nešla. Až když všichni vypadli, tak jsme se dozvěděli, jak tam ti chudáci bojovali a co se tam vlastně celou dobu dělo. Pak nastala Heydrichiáda.

Znala jsi někoho, koho za Heydrichiády popravili?

Ano. Náš známý pan Šámal působil v odboji a před Němci po atentátu utekl do Mníšku. Jeho otec byl kancléř, znal se s Benešem. Byl velice sympatický, měl za manželku lékařku a i on sám byl lékař, byla to místní honorace. Němci ho ale vypátrali, zatkli na ulici a pak v Praze popravili. Děti odvezli do Německa na převýchovu, ty se pak po válce vrátili a hledali je, museli se učit česky. To byla hrozná doba.

Co pak zbytek války?

Zbytek války jsem byla nasazená. Nejdříve jsem byla v Ostmarktvölke.

To je co?

To byla fabrika, kde jsem kontrolovala, jestli jsou dobře udělané nýty. Bylo to 12h u pásu, nebyla to sranda. Poté jsem se dostala na konzervatoř, kterou ale také zavřeli, tak jsme pletli ty košíky. To docela šlo. Chodila jsem tam ale občas místo toho k jednomu panu profesorovi na hodinu, i když jsem moc cvičit nemohla.

Co pak Pražské povstání?

To si pamatuju, že začalo 5. května a já měla mít zrovna ráno hodinu u pana profesora Sádla, který bydlel pár ulic vedle. Když jsem šla domů z té hodiny, tak už sundavali německé vlajky a vyvěšovali české, přemalovávali nápisy. Přilítla jsem domů, zapnula rádio, kde začal vysílat rozhlas česky žádost o pomoc. Pak jsme stavěli barikády. Vím, že v té věži (Šítkovská vodárenská věž u Mánesa) byli schovaní Němci a stříleli po nás, ale pak odtamtud naštěstí zmizeli. Furt se muselo čekat, kdy přijedou Američané a Rusové, Smrkovský a Pražák vyjednávali ultimátum... Kdyby nepomohli Vlasovci, tak mohla být Praha víc rozbitá.

Šla jsi v roce 46 k volbám?

Myslím si, že ne. Moc si to nepamatuji, ale určitě jsem nevolila komunisty. Ty jsem v životě nevolila. Ale upřímně, já jsem byla ze začátku máznutá na rudo. Měla jsem na konzervatoři spolužačku, která bydlela v Kladně, byli na tom špatně a za velkých obtíží mohla studovat. A mně se tenkrát zdálo, jako člověku co neměl finanční potíže, že komunisté by takovým lidem mohli pomáhat. Ale jak se říkalo, ten kdo je ve 20ti komunista nemá srdce nebo je blbý a ten, kdo je ve 30ti komunista je hajzl nebo kariérista. Takže já jsem byla blbá (smích). Doma mi říkali ,,naše rudá fronta". Ale komunisty jsem určitě nevolila.

Zase já na jednu stranu rozumím, že komunisté ty volby vyhráli. Lidé si během války zažili hrozné věci a komunismus se zdál jako dobrá volba.

Komunisté vyhráli, protože inteligence zklamala a venkov čekal, že dostane polnosti a tak. Bohužel, byly to opravdu svobodné volby.

Co pak únor 48?

No tak to bylo hrozný. Moje sestra samozřejmě utekla do Ameriky. Já jsem na celle byla závislá a nemohla jsem utéct s ní. Sebrali nám všechno, Mníšek...

Jak jste žili poté v 50. letech?

Naši byli zavření, nevlastní otec byl poslán na převýchovu.

Na jakou převýchovu?

Chtěli z toho kapitalisty udělat komunistu, blíže k lidu.

Aha, to je směšný.

Takhle zpětně jo, ale v té době jsme se tomu moc nesmáli. Ještě jsem měla zavřeného bratrance Roberta. Ten byl pět let v Jáchymově.

Jeho otec, bratr mojí maminky, měl ve Velkém Březně továrnu na mýdlo a přátelil se s Janem Masarykem, tak mu pak samozřejmě tu továrnu také znárodnili, vilu sebrali. On se pořád za vším honil. Jednou byl s babičkou dopoledne v biografu a když se vrátili, tak mu nebylo dobře, šel si lehnout a zemřel. Jeho syn Robert tak zůstal sám, měl před maturitou a protože jako kluk měl francouzskou vychovatelku, tak uměl skvěle francouzsky. Jednou přeložil z francouzských novin, které tady byly k dostání, článek Ivo Ducháčka ,,Pravdivé vylíčení únorových událostí". Byl z toho velký průšvih. Mamince pak jednou přinesla nějaká holka kontroverzní články na rozmnožení. Byla to skrytá STBačka, provokatérka.

Maminka Roberta byla Rakušanka, tak poslala někoho, aby ho převedli, po tom, co ho pustili z Jáchymova. K nám jednou přišel nějaký pán, že ho posílají, aby převedl Roberta a že pro něj potřebuje nějaký oblek. Maminka se hrozně rozčílila, protože už jsme měli leccos za sebou, a v tom vzteku mu dala jediný slušný oblek mého nevlastního otce. Za týden přijel Robert v sobotu na oběd a my jsme se hrozně divili, protože v tu dobu už měl být dávno za hranicemi. On vůbec nic nevěděl, nikoho neposlal, takže nám došlo, že to byl další STBák. Ono se to teď takhle hezky vykládá, ale byly to hrozné nervy.

To chápu. Proč maminku zavřeli?

Jako příslušnici buržoazní třídy. Najednou přišel dopis, že je zavřený Robert. Já přišla domů ze zkoušky, na balkóně stál maminčin druhý bratr a plakal, že už nikdy mojí maminku neuvidí. Oni si pro ní totiž přijeli a odvezli jí do Ruzyně na výslech, kvůli Robertovi. Kupodivu jí ale večer přivezli. Ona plakala, že jim tam všechno řekla, jak Robertova matka chtěla mít svého syna u sebe, že mu dala oblek a tak. Měli jsme štěstí, že byli docela slušní. Když já se o tom tak nerada bavím, je mi z toho vždycky úzko.

Tak už jenom rok 68 a pak 89. Nejdřív asi 68.

Rok 68 ten byl teda taky podařený. Maminka předtím byla v Americe u sestry, nastalo politické uvolnění, kterému se říkalo Pražské jaro. Já jsem hrála v jednom komorním orchestru, se kterým jsme hodně cestovali po Evropě. To bylo moje druhé angažmá. Jednou jsme měli koncert v Karlových Varech, v noci jsme se vraceli a to už lítaly letadla. Mysleli jsme si, že je to nějaké vojenské cvičení nebo co. Načež v 6 hodin ráno zvonil soused a říká ,,Tak vám přeji veselou okupaci."

Měla jsem hrát další den koncert s FOKem (symfonický orchestr hlavního města Prahy Film - Opera - Koncert), ale to jsem odřekla, poněvadž mě to úplně zničilo. To bylo nejhlubší zklamání mého života, vše už bylo takové nadějné a pak tohle. To bylo strašný. Nechtěli jsme moc rozsvěcovat, protože nám stáli s tanky před domem, hlavně namířené do oken. Radši jsme k oknům vůbec nechodili. Jednou jsem viděla, jak si přes most poslali nějaké světelné znamení a pak začali střílet. Sklo se všude sypalo, my jsme utekli na chodbu, kde jsme i spali, protože jsme se báli. Jak stříleli, tak ve čtvrtém patře se něco zapálilo, takže ještě nad námi hořelo. Rusové se dole dlažebními kostkami dobývali do baráku, já jsem našemu psovi musela držet hubu, aby neštěkal. Poté přišli nějací Rusové a Češi, kteří naštěstí jenom ten oheň uhasili a zase šli. Dcera našeho souseda uměla rusky, tak druhý den ráno se šli před barák zeptat Rusů, proč stříleli a oni jen krčili rameny. Takže nebylo jisté, jestli zase nebudou večer střílet. Pro jistotu se všichni z domu odstěhovali na chodbu. Třetí den začali střílet z druhé strany baráku, ze dvora.

Tak teď už rok 89. Byla jsi demonstrovat?

Ano, byla. Ze začátku tedy ne, jak je rozháněli, ale na těch ostatních jsem byla. V divadle jsme dělali besedy. Ředitel Státní opery, byl velký komunista, nechtěl povolit pořádání besed, ale pak se to zlomilo a musel ustoupit. Tenkrát přišel také mladý Miloš Zeman a mě ohromně nadchnul. Měl na jevišti proslov a říkal ,,Co soudit o vládě, která si dá na bankovku obrázek masového vraha," tím myslel Gottwalda. V hledišti to tak zašumělo, protože to se ještě nevědělo, jestli třeba nepůjdou lidové milice a tak.

Všichni se báli, že se může opakovat situace z roku 68.

Přesně tak. Na demonstracích nám také říkali, ať jdeme pryč, že jsou na nás nachystané milice. Naštěstí to dobře dopadlo. Ale teď to teda také nestojí za nic.

Teď už tě Miloš Zeman tak neohromuje?

Teď už ho nemůžu ani vidět. Přitom je to chytrý chlap a často má pravdu, ale ta ješitnost, mstivost, vulgarita, to je strašný. Bohužel. Jinak jsem mu dlouho fandila, ale oni ho k ničemu nepustili, tak se dal k sociálním demokratům. To co teď předvádí je smutný. Mně se zdá, že já už sem nepatřím. Vy jste úplně jiný.

Kdy jsi vlastně skončila v divadle?

Já jsem hrála dlouho, asi do 70ti. Oni furt chtěli, abych hrála, protože jsem jim vždycky vyhověla. Ale pak už to nešlo. Já jsem v hudbě hrozná. Miluju Bacha a velmi ráda jsem ho hrála. Jednou jsem byla na koncertě jednoho výborného cellisty, který ho podle mého hrál hrozně, až jsem mu to po koncertě zašla říct (smích).

Co by jsi vzkázala lidem, kteří volí komunisty?

Ať jdou do pr...

Zpracovala Klára Stárková, septima