Hermína Lachmanová

Klára Lachmanová

Tento rozhovor jsem vedla se svou babičkou Hermínou Lachmanovou, tedy maminkou mého taťky. Narodila se v Praze, ale v současné době žije ve Kdyni u Plzně. Se svým manželem Edvardem Lachmanem měla celkem šest dětí. Je jí 82 let a plynule mluví anglicky, francouzsky a obstojně ovládá italštinu, němčinu a ruštinu. Je to úžasné paní, s úžasnou pamětí a mozkem.

H: Jmenuji se Hermína Lachmanová, rozená Kočandrlová dne 18. 7. 1935 v Praze.

K: Mohla bys na začátek říct něco o tvojí rodině?

H: No, moje maminka s námi byla dlouho doma, protože nás bylo pět dětí a tenkrát ani nebylo moc zvykem, aby ženy chodily do práce, zvlášť když otec byl státní zaměstnanec. On si teda říkal "státní zanedbanec", protože měli nízký platy... A bylo to dost obtížný uživit všech pět dětí a ještě ženu.

K: Takže jste byli spíše chudá rodina?

H: Určitě

K: A mívali jste hlad?

H: No za války, to byl hlad, to je pravda.

K: Ty jsi tedy zažila celou druhou světovou válku. Pamatuješ si z ní něco?

H: Pamatuju si nálety na Prahu, ty byly dost otřesný, zvlášť když potom začaly ty systematický nálety ve čtyřiačtyřicátém. Maminka nás tehdy odvezla na čtyři nebo pět měsíců do Polné na Vysočině. Měli jsme tam známý a u nich jsme bydleli, než ty nálety jakž takž ustaly. Ovšem na zimu jsme museli do Prahy, protože v Polné se nedalo topit. No ale ty nálety vypadaly tak, že třeba pětkrát za noc byl tzv. "akutalarm", tak se tomu říkalo. Museli jsme se okamžitě sbalit a jít do krytu. Tedy sbalit, my jsme měli kufry u postele a spali jsme oblečení i v kabátech, jenom boty jsme si sundávali. No a vzhledem k tomu, že brácha se pokaždé pozvracel, protože měl hrozně tvrdý spaní, tak maminka usoudila, že se to takhle nedá táhnout dál a že v Polné nám bude líp.

K: A ty kryty co jsi tu už zmínila, ty jste měli někde v okolí domu?

H: Nene, to byly normálně sklepy, takže to neochrání v případě, že by to dostalo přímej zásah, to by byli všichni pryč, nikdo by nepřežil.

K: Ztratila jsi nějaké svoje příbuzné za války?

H: Ne, všichni to přežili, ale mám pár moc ošklivých vzpomínek na to, jak jsme prožívali osvobození, nebo, jak se tomu říká, květnovou revoluci. Také jsme znova byli v krytu samozřejmě a na obou stranách naší ulice byla postavená barikáda a doslechli jsme se, že Němci tu spodní probořili, a že postupovali zdola směrem ke druhé barikádě, ale přitom vyháněli všechny lidi z krytů - děti, starce, ženy; bylo jim to jedno - a hnali to před těma tankama. A kdo se opozdil, ten měl smůlu.

K: A jak jsi tohle přežila?

H: Tohle konkrétně, se naštěstí zastavilo, asi dva baráky před námi, protože přišli Rusové a stopli tohle všechno. To v nás tehdy byla hodně malá dušička, myslela jsem si, že to bude konec celé naší rodiny a nikdo to nepřežije. Moje nejmladší sestra byla tehdy tříletá.

Jinak válku jsme přežívali těžko, hlavně protože jsme měli zrovna strašný hlad a nikde nebylo nic k jídlu. Vím, že maminka nám tam na vařiči vařila jenom černou meltu, bez cukru a mléka, protože vylézt na ulici, tak hrozilo samozřejmě odstřelení. Potom brambory na devatero způsobů, hnusnou marmeládu z červené řepy a jednou týdně jsme měli maso - bůček. Všechno tehdy bylo na potravinové lístky, například na mléko měly nárok jenom děti.

Potom při osvobozování, to bylo taky dost otřesný pro nás, pro děti.

A možná ještě otřesnější bylo to co se dělo potom, že naši lidi vyháněli ty esesácký paničky z jejich vil. Maminka nás honila od okna, protože je zapřáhli nahý do žebřiňáků, které zbyly po barikádách, aby to jako odtáhly a někam uklidily. To bylo taky příšerný a samozřejmě, mlátili je bičem. Potom ty Němce, kteří měli být odsunuti, shromáždili na takovém náměstíčku, kousek od naší ulice. Jeden chlap z našeho baráku, co měl doma flintu, protože po víkendech chodil střílet právě s Němci, tak tam chodil po práci a střílel do nich.

Jinak obecně poměry byly hrozný, v době Heydrichiády bylo tzv. stanné právo, tedy, že se večer nesmělo vycházet ven, jinak hrozilo zastřelení bez varování. Když maminka rodila mou nejmladší sestru, tak se tatínek snažil nějak sehnat doktora, ale nikdo z našeho baráku neměl telefon. Zkoušel se dostat do budky a několikrát mu zafičela kulka kolem nosu. Nakonec se mu to přeci jen podařilo, což považuju za velký hrdinství a jenom díky tomu se ta moje ségra vůbec narodila. Byla v tu chvíli už přidušená a na sanitky naštěstí nestříleli, takže se tam doktor dostal včas.

K: Jaká vládla po osvobození nálada v Praze?

H: Výborná, lidi ty Rusy milovali, nosili jim kytky, byli to naši osvoboditelé. I když se teda chovali trošku oprskle, to se ví, protože chodili po Praze a měli jedny náramkové hodinky za druhýma, po celé paži a zastavovali lidi a říkali: "Davaj časy." Oni sami byli z tak chudých poměrů, že na hodinky neměli. Co ale zažil můj muž, Eda, tehdy v Karviné, bylo ještě něco jiného, Rusové tam znásilňovali, rozháněli lidem dobytek a tak. Tam si počínali opravdu špatně, takže tvůj dědeček má na Rusáky opravdu ty nejhorší vzpomínky z té doby?

K: A jak jste se ty a děda poznali?

H: Poznali jsme se v padesátém pátém, když jsem dělala ve strojek sportu, bylo mi 20. Byla jsem jednou na koncertě a v jiném sále zrovna probíhaly odpolední čaje. O přestávce jsem chtěla mojí nejmladší ségře, která tam byla se mnou, koupit nějaké pití. A u stolečku kde to prodávali, bylo zrovna hrozně narváno a já jsem se tam nemohla prodrat. On tam seděl na nějakých stolech, a jak to viděl, tak natáhl svojí dlouhou ruku a koupil mi to. Moc jsem mu děkovala a on řekl, že to nebude zadarmo, ať si s ním zatancuju. Tancovali jsme valčík, ale on na to tancoval polku, tak jsem mu řekla, že to jsem ještě nezažila, aby někdo na valčík tancoval polku. A on na to odpověděl, že ještě nezažil, aby ho tanečnice takhle zkritizovala. Šel s námi poté na ten koncert, byl to jeho první v životě, doma neměli ani pořádné knížky. Po koncertě nás doprovodil domů a od té doby mi nedal pokoj. Možná právě pro tu jeho oprsklost jsem se do něj potom zamilovala.

K: Byl děda tvoje první láska?

H: První ne, ale první taková vážnější známost. Já jsem v té době měla velký handicap a to sice, že mi v šestnácti objevili epilepsii. Cítila jsem se kvůli tomu dost méněcenně. Neurolog mi řekl, že po dětech se to buď úplně vyléčí, nebo se to ještě víc zhorší, to bych potom musela jít do ústavu. Byla to taková sázka do loterie. A já jsem jí podstoupila a řekla bych, že natruc doktorům jsem měla nakonec šest dětí. Když jsem tehdy čekala první, Tomáše, šla jsem za závodní doktorkou, že jsem v jiném stavu a ona začala psát nějaký papír. Měla to být žádost o potrat (tehdy u nás ještě nebyly uzákoněné), ale já jsem jí řekla, že to dítě chci. Ona se na mě podívala moc ošklivým pohledem a řekla mi, že jsem teda pořádně nezodpovědnej element, když chci přidělávat státu další kriply. Lístek jsem jí tam nechala a s brekem jsem tehdy odešla. A právě Tomáš byl poté jedním z mých nejzdravějších dětí. Až do vojny nepoznal zubaře a měl dobrou imunitu.

K: Měli vaši dědu rádi?

H: No moje maminka si s ním zrovna moc nepadla do noty a jeho táta měl pro něj vyhlídnutou nějakou jinou, bohatší holku. Potom co mu Eda řekl, že chce mě, tak ho vyhodil z domu s tím, že "žádnou kurvu z Prahy do rodiny nechce". Tehdy měly holky z Prahy kolem Ostravy docela špatnou pověst.

K: Se svými rodiči jsi měla dobré vztahy?

H: Hlavně s tatínkem, to byl strašně hodnej a měkkosrdcatej člověk a taky statečnej. Proti obviněním co proti mně jednou vznesli, jen řekl, že svý dceři věří a odešel a tehdy jsem si uvědomila, že ho nikdy nechci zklamat. Vždycky, když pak později bylo nějaký pokušení, tak jsem si vzpomněla na něj.

K: A s maminkou jsi měla taky takhle hezký vztah?

H: Ne. Řekla bych, že ona to moc nezvládala s námi. Moje mladší dcera dodnes tvrdí, že měla k mamince odpor, protože my jsme ji zažili jenom jako hysterickou, ona byla nemanželské dítě a to byl tenkrát cejch na celej život, byla to hrozná ostuda.

K: Jaké to bylo v Československu potom za komunistů?

H: Těžký, už na gympl jsem se nedostala, protože jsem jako jediná ze třídy nebyla v Pionýru. Řekli mi, že nemám kolektivní cítění. Já jsem o to ani neměla zájem, chodit do Pionýra. Nelituju toho, ani když mi to trochu pokazilo vzdělání. Měli jsme ve třídě jednoho hrozně namyšleného kluka, vzorného pionýra, jeho tatínek byl významný komunistický spisovatel. A ten kluk byl jednou dost drzej na našeho učitele matiky a ten ho flákl knihou příkladů po hlavě. Kluk zrudnul a řekl: "Tak tohle vám přijde draho." A taky jo. Za chvíli přišel ředitel a dal mu okamžitě padáka. A to byl velice kvalifikovaný a skvělý matikář, co nás uměl naučit.

Taky platilo, že co se doma upeklo, to se doma muselo sníst. Tak se tomu říkalo, že se nesmí otevřeně mluvit mimo domov. Já jsem domů nosila tatínkovi nějaký tajný zprávy tzv. monitory, když jsem pracovala na ministerstvu zahraničí, protože tady k nám se žádný objektivní zprávy ze světa nedostaly. Kapitalisti byli zlí a komunisti hodní. A to, co mluvilo proti tomu bylo přísně tajný.

K: Ještě poslední otázku, jaký byl rok 1968?

H: To jsme byli zrovna v Praze s Edou a já jsem ho tam prováděla. 20. srpna jsme přijeli a koupili jsme si lístky na 21. 8. na koncert. Když jsme spali přes noc u ségry, slyšela jsem zvuky bombardérů a vzbudila jsem ho. On si myslel že se mi to jenom zdá, že to je zdvojnásobený provoz. Ale já jsem si to moc dobře pamatovala, jak zní bombardér a nemohla jsem celou noc spát, byla jsem si naprosto jistá. Když jsme pak ráno vstali tak jsem mu řekla: "Tak koukej ten zdvojnásobenej provoz." A všude kolem nás byly sovětský tanky a promenádující se Rusáci se samopaly. Chtěli jsme jet vlakem domů, ale hlavní nádraží bylo samozřejmě obsazené a ještě ke všemu tam před ním byla přestřelka. Postřelili do nohy tchýni od mého bráchy, která měla zrovna jet do Jugoslávie. Když jsme pak šli zpátky přes Staromák do Dejvic, tak tam všude byly ty tanky. Lidi na ně dotírali s tím, kde si myslí že jsou a oni jim na to říkali, že jdou bít fašisty. Na Klárově jsme na trávníku viděli zastřelenou nějakou maminku, které lidé udělali věnec z růží aby zakryli ránu, kterou dostala do čela. Lidé nám řekli, že šla se svojí čtyřletou holčičkou, která vyplázla na vojáka jazyk a tak tu mámu prostě zastřelili.

Poslední neobsazený svobodný rozhlas byl Plzeň, kde byl i jeden náš známý. Oni se tam zabarikádovali a hlásali ve dne v noci co se děje po republice. Když je Rusáci obsazovali, tak pustili zpěv židovských vězňů z opery Nabucco od Verdiho. To jsem teda poprvé v životě při rádiu brečela, protože jsem si uvědomila, že teď to přijde, že teď ti vězni budeme my. Že to Pražské jaro, které tak slibně začínalo, tak tím pádem naprosto končí.

GYMNÁZIUM KARLA ČAPKA, DOBŘÍŠ
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky