Jiřina Bělohlávková

David Bláha

jméno: Jiřina Bělohlávková, za svobodna Velebilová

datum narození: 17.9.1951

rodiče: Jiřina Velebilová(Veselá), Alois Velebil

D: Takže, první otázka, kde ses narodila?

J: Narodila jsem se v obci Mokrovraty v okrese Příbram. Pamatuji si, že jsme bydleli v takovém menším domku u silnice, který jsme měli pronajmutý.

D: Co dělali tvoji rodiče?

J: Tatínek by tesař a maminka šila rukavice.

D: Jaká jste byli rodina, co se týče postavení ve společnosti?

J: Já si myslím, že moji rodiče byli úplně obyčejní lidi, byli to oba dva jen dělníci ale protože to byli velice slušní a charakterní lidi, a tvůj praděda byl pracovitej a poctivej, tak toho si lidi vážili hodně.

D:Pamatuješ si něco z dětství?

J:Pamatuju si, že když mi bylo asi deset let, přestěhovali jsme se na Dobříš, do ulice Na Příkopy. Ta doba mi přišla strašně hezká, chodila jsem do školy tam, kde je v současný době Orlovna. Maminka byla se mnou doma, tatínek jezdil po republice, pracoval u pozemních staveb, podílel se třeba na stavbě nové školy. Domů jezdil většinou jen na víkendy. Jako dítěti mi asi nic nechybělo, měla jsem spoustu kamarádů a nebyli jsme nijak chudí.

D: Co škola?

J: Do první třídy jsem chodila taky tam, jak byla Orlovna, potom se škola přesunula tam kde je teď zvláštní škola.

D: Vzpomínáš na školu ráda?

J: Moc, myslím si, že mě učili užasný lidi, třeba jako pan Vondráček.

D: Jak si trávila letní prázdniiny?

J: Nikdy mě třeba rodiče nevzali na dovolenou. Většinu prázdnin jsem trávila u tvojí prababičky na Dobříši, měli tam malý pole co si mohli po kolektivizaci nechat, a na něm si pěstovali třeba brambory, obilí, mák a určitě i pár dalších, ty už si nepamatuju.

D: Jaká byla tvoje první práce?

J: První moje zaměstnání bylo na Úřadě důchodového zabezpečení, to je v Praze. Tam jsem byla až do roku 1972, kdy jsem se vdala.

D: Byla si v KSČ?

J: Byla, kvůli práci, jinak bych tam pracovat nemohla. Taky z části kvůli tvojí mamince, aby mohla v klidu vystudovat vysokou školu.

D: Co děda?

J: Děda ne. Před 89. mi pořád říkal: "Počkej, vás stejně jednou budou věšet na lucernách."

D: Co vzpomínky na Pražské jaro a srpen?

J: Pamatuju si to moc dobře. Ten den mě akorát babička poslala koupit chleba. Nijak jsem to ale asi neprožívala, to až potom. Celkově ale bylo vidět, jak se změnila nálada ve společnosti. Ty měsíce předtím byly takový radostný, a najednou se všechno změnilo. V ten den jsme poslouchali rádio a zhruba jsme věděli co se děje ale tanky ani jiný vojáky jsem neviděla. Ale když jsem přišla po prázdninách do školy, tak na mi teprve začalo víc docházet co se stalo a děje. Pamatuju si, že pan Vondráček vzal k nám do třídy kytaru a zpíval nám "Běž domů Ivane".

D: A listopad 1989?

J: Ničeho jsem se neúčastnila, ale v Praze jsme s dědou zrovna toho 17. byli, ale jenom jako projíždějící. Pamatuju si, jak mě zamrazilo když v rádiu hlásili, že tam údajně umřel ten student. Nijak mě ty události nepřekvapily, jenom jsem se bála, aby to nepřerostlo v něco horšího. Každopádně bylo samozřejmý, že to dřív nebo později přijde. Lidi už byli tím řežimem otrávený a unavený, chtěli cestovat a poznávat svět. Byla jsem ale pak zklamaná, kam nás ten porevoluční vývoj dovedl.

GYMNÁZIUM KARLA ČAPKA, DOBŘÍŠ
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky