Jiřina Vašíčková

Jiřina Vašíčková - rozená Náměstková

Toto je výpověď a vzpomínky mojí prababičky Jiřiny Vašíčkové (Náměstkové), která se narodila 20.8.1922 v Nových Ohnišťanech jako prvorozená dcera kováře. V Čisovicích bydlela od začátku roku 1940 a žije zde dosud. Má dvě dcery, prvorozená Jiřina je moje babička z otcovy strany. Vzpomínky na válku má v živé paměti.

Svatba 

Za války jsme moc bídu neměli. Na vesnici se žilo celkem dobře. Museli jsme šetřit, ale ne tolik, jako lidé ve městě. Měli jsme králíky, husy.

Můj švagr byl mlynář a po válce dostal vyznamenání za to, že hodně prodával mouku a seno. Jeho malý mlýn nesměl vykupovat obilí, ale můj manžel měl autodopravu, tak to obilí nakoupil u sedláků, aby měl mlynář z čeho mlít. Po válce to zfilmovali, to zařídil to herec Marvan. A ještě přišli všichni z Čisovic švagrovi osobně poděkovat. Přijely alegorické vozy z Kytína, z Nové Vsi, Stříbrné Lhoty a z Rymáně přišli sokolové. Byla to velká sláva. Švagr postavil na poli takovou podlahu, tak jsme tancovali a byly i muzika.

Dneska to už lidi moc nevědí, ale rodina naše rodina Vašíčkova měla za války dobrou pověst. Prodávali jsme za pětikorunu mouku. Někdy i zadarmo. Jedněm známým, co neměli otce, jen hluchoněmého strejdu. Já jsem tu mouku vážila po kilech. Potom jsem musela rychle umýt podlahu od mouky, aby to nebylo poznat. Ono se to správně nemělo. Moc jsme se báli, ale jinak to nešlo.

Byl to těžký život. Všechno jídlo bylo na potravinové lístky, ty jsme dostávali. Kafe a kakao, to nebylo vůbec. Maso bylo na lístky, ale jen malinko. Já je vždycky někomu dala, protože jsem to tolik nepotřebovala. My jsme bídu neměli, měli jsme mouku, brambory a trochu mléka ze mlýna a švagrová nám jednou za čas dala kousek másla. Ale šetřilo se. Tchýně říkala: "Klidně to dej, ale jen aby to ty lidi nevybreptali." Báli jsme se promluvit.

Ale strachu jsme užili. V Kytíně chodili Němci v přestrojení za partyzány a kdo jim pomohl, ten skončil v Sekerárně. To byl v Praze Pečkův palác. Tam trápili a mučili lidi a taky tam bylo hlavní vedení gestapa.

Příbuzný Brabenec

Jeden náš příbuzný pan Brabenec se bál, že si pro něj taky gestapo přijde, a tak se jednoho dne sám na půdě oběsil. Našla ho jeho máma. Omylem do něj drcla. Bylo to hrozný. Byl to moc hezký a hodný chlap. Dělal zedníka a když jsme byli u muziky, tak vždycky dával pozor na naši Jiřinku (dcera). My jsme s manželem smutkem ani nejedli, jen jsme brečeli. Pak jsme jednou jeli s rodinou za ním na hřbitov a já tam omdlela hlady. Jeho táta chodil kolem hrobu a říkal: "Ty sis vybral postýlku." Jeho jediný syn takhle dopadl. Mohl se z toho utrápit. Už z toho neměli rozum a syna toho nebožtíka poslali mamince říct na pole, že se tatínek oběsil. Malý Pepa běžel a volal: "Táta se zabil. Jen ty si nic neudělej, abychom nebyli sirotci." To byl zážitek na celý život. Taky mu z toho zůstalo, že vždycky, když něco vyprávěl, tak se rozbrečel. Kamarádi se mu smáli, že je ubrečený a chechtali se mu. Ale já jsem jim to jednou řekla, co si zažil, že musel jít mamince říct, že se tatínek oběsit. To potom ti kluci otočili.

Partyzáni

K nám do mlýna přišli taky partyzáni. Ti byli z Ruska shozený do Loun a z Loun přišli až sem přes Slapské jezero. Když tam šli, měli na sobě německé uniformy, aby se maskovali. Převozník u jezera se mračil, protože si myslel, že to jsou Němci, ale pak se ten jeden Rus zapomněl, koukl na nebe a řekl rusky: "Bože, můj Bože." Tak poznal, že to jsou partyzáni, upozornil je, kde jsou gestapáci a všechno a převezl je. Švagr jim říkal, že u nás dostane každý najíst, ale že jsme rozvětvená rodina, tak jestli nejsou zrádci. Oni odpověděli, že ne a Vasil Kiš, student vyškolený na partyzána, řekl: "Jestli to přežijeme, tak se tady u vás ve mlejně budeme po válce hlásit." Tak sem po válce jezdili.

Pan Čerstvý 

Dost jsme se báli. Tady v domě Vítovcových bydlel krejčí Matyášovský a s rodinou schovávali nějakého komunistu pana Čerstvého. Jenže měli malý přízemní dům, jen dvě světnice a jejich osmnáctiletého učně Zamrazila napadlo, že je tam vidět, a tak toho pana Čerstvého dali k Brabencům (naši příbuzní). On tam pak u nich pomáhal se zvířectvem a na poli. Já ho často potkávala. Myslela jsem si, že je to příbuzný, nebo výpomoc. Za války každý pomáhal, aby dostal chleba nebo něco k jídlu. No a jednoho dne přijela jednotka SS a Matyášovských vyslýchali. Toník Zamrazil (učeň) utíkal varovat Brabencovi a Čerstvého. Čerstvý začal prchat, ale jen kousek a "esesáci" ho hned na místě zastřelili. Zamrazil utekl do lesa a tam se skrýval. Hledali ho, ale nemohli ho najít, tak šli na obecní úřad a nechali vyhlásit, že když ho obec nevydá, tak jí celou vyvraždí. Toník asi hlášení slyšel a dobrovolně přišel. Kromě Čerstvého zabili 8 lidí. Vezli je autem a schválně mezi nimi nechali ležet toho nebožtíka. Paní Matyášovská byla těhotná, tak ji nechali porodit a až potom jí zabili, ale ono to dítě stejně hned umřelo. Ona už byla starší, bylo jí přes 40 let, k tomu ten strach. Byla to ošklivá ženská, lidi se jí smáli a říkali jí Podbrdská kráska, ale já jí vždycky litovala. Stejně tak paní Bergrová byla v jiném stavu, tak počkali, až se to dítě narodí. O toho chlapečka se pak starala její tchýně. Ale rodina paní Bergrové podplatila gestapo, tak jí poslali jen do "koncentráku." Ale nebyl to ten nejhorší. Byl v Německu a ona jen musela chodit pracovat na pole a pak jedla mrkev a řípu. Ta jediná to pak celé přežila a vrátila se sem.

V místních listech psali, že to prozradili známí pana Čerstvého při mučení, ale po válce jsme v naší rodině zjistili, že to udal jeden místní majitel pozemků. On nevěděl, že je popraví, myslel si, že je jen zavřou. Potom ho to taky moc mrzelo.

Tady na návsi byli takové dveře, na kterých byl červený papír a na něm bylo napsáno, kdo byl popraven a že to jsou "Nepřátelé státu." Pamatuji si, jak tam byli napsáni naši známí a vždy když jdu kolem, i když na to nemyslím, tak si vzpomenu a podívám se tam. 

Pan Poláček

V Čisovicích bydlel jeden pan Poláček, který byl za války zavřený za to, že lidem vykrádal ve vlacích balíčky s jídlem. Po válce si hrál na to, že byl politický vězeň. Všichni věděli, že to není pravda, ale on to říkal dál. Dělala jsem matrikářku a tenhle pán za mnou přišel a chtěl, abych mu podepsala, že byl politický vězeň, aby dostal odškodné. Řekla jsem, že vím, že to není pravda a že lež nepodepíšu. Odpověděl mi: "Vy se naserete s jedním podpisem." Stejně jsem nepodepsala. Poté šel za místním novým starostou panem Červenkou a ten mu to už podepsal. Později jsem s ním mluvila a ptala jsem se ho, proč to udělal, když ví, že to není pravda, ale nechtěl už o tom mluvit. A druhý potřebný podpis získal pan Poláček od nějakého známého z Bratřínova.

Další příhody

Můj švagr ve mlýně taky schovával nejednoho Rusa, ale my jsme to v tu dobu nevěděli. Pod mlýnem jsou podzemní chodby a tam žili. Na to se naštěstí nepřišlo.

Dřív se udávalo za všelicos. Třeba když někdo poslouchal rádio z ciziny, hlavně Londýn, tak za to byl "koncentrák."

Jednou ve švagrově mlýně zabili "načerno" prase. Za to by je taky zavřeli. Jedno měli povolené, ale oni zabili i druhé, že se to při tom zamaskuje. My jsme byli na poli, sbírali jsme brambory a můj synovec Karel, on byl ještě malý brepta, se holkám vytahoval: "Heč, zabili jsme pjase a mělo dva ocasy." Tak ženský hned věděly, ale dělaly, že nic neslyšely. Já jsem ho hned vzala a táhla jsem ho domů.

My jsme na ty Němce byli krátcí. V Mníšku pod Brdy si zotročili jednoho pána, utrápili ho k smrti a do novin napsali, že se utloukl o ústřední topení.

Dcera paní Bergrové byla taky odsouzená na smrt. Na Pankráci si musela lehnout pod takovou sekeru, která jezdila nahoru a dolů. Strašně řvala. To se dala hlava do žlabu, přijela sekera, usekla jí a hned ta hlava padala do koše. Pak se to hromadně pálilo v krematoriu a ten popel vyhazovali. Paní Bergrová tam jela a hrstku toho popela si vzala, ale kdoví z koho.

Nebo jim při výslechu vyráželi zuby a tloukli je.

Když mi bylo 10 let, tak jsme bydleli v Německých Kopistech, dnes to jsou Nové Kopisty, u Terezína. Chodívali jsme tam na procházky, hrála tam muzika, my jsme na boso tancovali a nikdy by nás nenapadlo, že zrovna tam bude koncentrační tábor.

Tady v Čisovické cihelně bydlel pan Jeřábek a toho i s jeho bratrem zavřeli za nedovolené držení zbraně. Ten bratr umřel v Terezíně. Byla tam i jeho žena a ta omdlela, když viděla, že jejího manžela vedou do té pece. A pan Jeřábek se vrátil, ale s narušeným zdravím i psychikou.

Konec války

Když už Němci prohrávali, tak sbírali od živnostníků auta. Hlavně na Benešovském okrese. Můj manžel tam právě projížděl, tak musel s nimi jet na frontu. Jeli přes Znojmo a tam to bylo strašný. Bombardování a všechno. Muž měl celé auto od krve. Jeli bojovat na Rusko, jenže Rusové už je hnali, tak si manžel musel lehnout pod auto. Do kapoty vždycky cvrnkla zatoulaná kulka. Potom ho odtáhli, do auta hodili granát. Musel jít s nimi pěšky až do Ruska na frontu, ale on jim utekl a přes Podkarpatskou Rus se vracel domů. Nevěděl, že je osvobození, tak se skrýval, spal po nádražích a v kůlnách. Občas vypomohl za nocleh a trochu jídla ve mlýně nebo na statku. No a pak jednou stála moje starší dcera Jiřinka u okna a řekla: "Táta jde." Vůbec bych ho nepoznala. Ranec na zádech, špína, vousy, vši. Musela jsem mu ohřát vodu a myl se venku, protože se bál, aby do domu nepřinesl nějakou nemoc.

Po válce měl nejvyšší vojenskou šarži z celé vsi. Tady v jednom domě bylo velení Rusů a manžel jim tam musel pomáhat u koní, a ještě jiné věci organizovat. Celé dny jsem ho neviděla. 

Byla to těžká doba, ale moje babička si humor a vitalitu zachovala dodnes. Často chodí navštěvovat své již nemohoucí přátele i širokou rodinu a vždy vypravuje své zážitky z doby, kterou my už nepamatujeme.

Klára Ptáčková - kvarta