Julie Novotná

Poprosila jsem o rozhovor mou sousedku Jůlii Novotnou, rozenou Strakovou, narozenou 7.2.1923., která pochází z vesnické rodiny, měla 4 sourozence. Vypráví své zážitky z dětství, z války i z dob komunismu.

"Mohla byste mi prosím říct nějaké historky z dětství a ze školy?"

"Já jsem se narodila druhá, můj bratr byl takovej - no mluvil dobře, ale špatně chodil ještě - pak jsem byla já, pak byl bratr, pak byla sestra Růža a pak byl ještě Slávek. My jsme bydleli v takovym baráku, ale tam vedle byla státovka a já jsem vždycky tu státovku proběhla a šup do kostel. A když tam vždycky bejvá v květnu večer Májová, tak jsem tam vždycky seděla v kostele, sedla jsem si tam na ten schod a pan farář mě vždycky už viděl a dal mi bonbon. 'Že ta holka zase je v kostele' a on povídal 'ale nechte jí, nechte jí' 'a že ta holka zase je v kostele'. A to jsem chodila do školky, protože maminka měla moc práce a babička - to byla taky moc hodná holka, ona nás pomáhala vychovávat - a teďko ona ta paní učitelka potřebovala někam jít, tak nás pustila domů a ona tam byla taková státovka, tak mě pustila, abych šla tady tudy a to já jo, já jsem takhle nožičkama pěkně a já jsem měla takovou mašli pěknou a když jsem viděla maminku a ono na tý druhý straně bylo řeznictví a já jí tam viděla, tu maminku, a ona takhle na mě dělala (ukazovala, ať jde za ní) ale v tom jely tři auta a já jsem je neviděla a utíkala jsem a najednou to auto zabrzdilo a já jsem si zrovna před tim jednim autem klekla a teď šofér vylít a říká" 'čí je to dítě?' 'no moje' a tak maminka utíkala a dala mi na prdel a 'pojď domu'. No tahovýhle věci jsme měli. A nebo zase jednou mě poslali do krámu" 'hele skočte do toho krámu tadyhle" a ne, my jsme nešli po silnici, my jsme šli podle řeky, abysme si to tam zkrátili. Kdybysme šli po silnici, tak se nám nic nestalo. My jsme šli podle řeky a teďko já dostala peníze a já dostala všechno do ruky, a bratr ne a on měl vztek a tak udělal 'hrc' a já se topila - spadla jsem do tý řeky a topila jsem se i s penězma. Jej honem, tyhle lidi, honem mě vytáhli. 'Čí je to dítě?' a maminka 'moje moje moje' a jak se to dozvěděla, tak hned utíkala a zase to dopadlo tak, že mě dala na prdel a Karlovi taky dala na prdel a proč dala mě?"

"No pak jsem vycházela školu a dodneška nevim, jak to ten učitel povídal, když jsem dostala to vysvědčení - no neměla jsem to špatný, měla jsem tři trojky, ze čtení - to je zajímavý - a z psaní a z dějepisu, ale na to jak jsme se učili, kolik nás tam bylo v tý škole, každej si musel všechno stačit udělat. 'Co budeš dělat holčičko, když nebudeš chodit do školy?' a já povídám: 'no co budu dělat? Budu chodit sbírat brambory (tam byl takovej bramborářskej kraj)' - že budu sbírat brambory a hotovo. A oni se děti smáli a já povídám: 'co se smějete, vždyť to je taky práce, že jo."

Za druhé světové války, v roce 1941, byla paní Novotná (tehdy slečna Staková) spolu s dalšími dívkami odvezena na práce do Německa. Z těchto let vypráví bohaté zážitky:

"Když nám bylo 19 roků, tak jsme byly na tu práci dovezený do toho Norimberka, tam nás postavili takhle do řady, tam jako na nádraží v Norimberku, a tak oni si pro nás ta firma, kde jsme byly jako napsaný, tak si nás brali. A teď nám vzali kufry a musely jsme jít pěšky takovou dálku my jsme byly až za Norimberkem v takových lágrech. Bylo nás tam na takovejch pokojích nás bylo 20, postel nahoře a postel dole. To víš, že jsme si to museli trošičku jako to... a tak jsme pracovali. Tak nás zařazovali kam co - kam nás daji, tahle pude tam, tahle pude tam. Tak jsme tak pracovali a jednou na Vánoce jsme si řekly" "a co, ujedeme! Pojedeme domů na vánoce." To bylo asi za dva roky, asi 10 se nás sebralo, jeli jsme domů. A nejednou k nám, k rodičům, přišli Němci - to byli takový ty hajzlové pitomí poněmčelí - a jakmile se nevrátíme, že nás všecky postříleji a že nás dají k soudu a tak jsme sebrali všechny co jsme měli ty věci a že si uděláme silvestra doma na těch pokojích. Přitom jsme brečeli, ale byly jsme při tom veselý, co jsme měly dělat, bavily jsme se jako každej druhej, že jo, mezi těma ženskejma, nic jinýho nám nezbývalo, to by z toho člověk jinak zbláznil. A jednou přišel takovej nálet, my jsme slavili Mikuláše, holky se ustrojily za čerta a za Mikuláše a teď začali blbnout a blbnuly. A najednou sirény houkaly a teď zhasli světla a my jsme nevěděli, co si máme s sebou vzít, jestli něco - tak jsme tam ty kufry nechaly a vzaly jsme si jenom něco a deky a šup do lesa. Tam jsme se objímaly, to bylo hrozný: bomba tam, bomba semhle a byly to ty zápalný bomby - jak to tam padlo tak to začalo hořet a zase tadyhle a zase tam - ze shora, tam lítali ti eropláni Němci - Němci to tam házeli a představ si, že jsme zaspaly. A teď jsme přišli do práce pozdě a oni se nás ptali, jak to, a oni to tam chytali v Norimberce, taky to tam měli rozsekaný. My jsme povídali kde jsme lítaly, kde jsme jako byly, my jsme říkali, že jsme lítaly po lese a že jsme se držely rukama takhle. A on tam byl takovej zlej lágrfuhrent, to byl takovej...jo, řval na nás německy a my jsme řikaly: "vyliž si prdel" a jéžiš maria, on dostal vynadáno od těch fabrikantů, že nás nepoučil, abysme šli do krytu. Tak za to se nám začal mstít. Ani nálet nebyl, a nejednou ve dvě hodiny v noci "alarm, alarm" tak jsme lítaly. A ona tam byl takovej příkop s vodou a to se muselo přeskočit. A tak jsme letěli a teď byli takový psi veliký, a tak jsme utíkali jako ty blbý a co tam bylo, takový škarpy udělaný, a na tom byly takový polena a do to jsme lezli a vůbec žádnej otvor nikde, my jsme se tam bály - když to spadne, tak jsme pohřbený zaživa. Tak jsme se tam báli, ale tak jsme koukali, abysme byli někde blízko východu, abysme utekli. A teď ty holky s těma brejlema utíkaly, padaly do těch příkopů těma brejlema, a teď jsme přišli domů, už to odhoukali, tak jsme přišli domů, a ty holky byly celý kulatý, mokrý, a oni povídaly: "vy kurvy zatracený, vy jste nás tam museli nechat, my bysme tam bejvaly zahynuly, my jsme lítaly do toho příkopu." Oni vypadali jako ty prasata. Já jsem povídala" "nezlobte se," My jsme povídal: "ale co jsme měly dělat? Za náma psi, tak jsme vás tam musely nechat." Tak jsme se tomu musely smát "i vy kurvy zatracený, vy byste mě tam nechaly." No jak jsme mohli, vždyť za náma psi, přece se nenecháme roztrhat, že jo, tak to ti řeknu to bylo něco!"

"Můžu se prosím jenom zeptat, jak dlouho jste byla v tom Německu teda?"

"No tři roky, ale potom, potom jsme utekly ještě jednou, to jsme utekly, to si zase vzpomněli ty z tý kuchyně, jak vařili, tak povídali: "pojďte, vyprdneme se na to, utečeme zas." A my jsme povídali: "ježiš maria, to né, ale tak jsme se nechali zlákat, tak jsme utekli zas, znova, to bylo hrozný teda, to si představ oni uměli trošku německy, tak pracovali jako - dávali kastrůlky, a my jsme byly zavřený. A tak ono to bylo zrovna v zimě, tak na těch pokojích jsme byli tři, já jsem byla s Němkou jednou a s jedou Maďarkou. A na zemi nebylo nic, jenom co nám podali, ty kastrůlky s tou polívkou, tak jsme jedli. Ten kastrůlek, tak jsme si lehly na zem a kastrůlek jsem si dala pod hlavu. My jsme se tomu smály. A tenkrát ta Němka pořád něco říkala, a já jsem si myslela: "počkej, ty jseš tady poslaná," a já něco řeknu a tak nic. A já povídám? "ale nech si to a je to." Ale já jsem jela a ona tam byla taková oučetní v tý fabrice, a ona si mě nějak zamilovala, ona mě říkala "Jůlika" a ona se jmenovala Anne-Marie, a ona si mě zamilovala, že jednou, že pro mě přijede do toho lágru, že pojedu v neděli k nim. A oni měli nedostatek mouky a maminka mi vždycky - jak byla chudá, jak byli chudý, tak mi poslali mouku a co všecko, chleba, kolikrát, a když nás bylo tři: já byla tady, bratr byl v Berlíně a ten nejmladší byl v Essenu. Tak jsme byli tři. Tak každou chvilku mi poslala bochník chleb,a nebo něco takovýho, hádali se o mě dos,t to jo, ale to bylo teda hrozný, to se nedalo povídat, jo a tak jsme tam takhle spali, a teďkon najednou přišel takovej nálet velikej, to bylo zrovna v lednu, 3. ledna, to si na tom pamatuju, že přišel nálet, že to bylo hrozný. Já jsem si myslela: "už bude konec." Kolem dokola oheň, jen ta trestnice stála, kde to mohlo tak to utrhlo takhle ty tyčky, to byla taková mříž. Ježiš maria, teď nám všecky chodili otevírat, a jednou se otevřely dveře, oni ty všecky zajatci šli a otevírali, tak jsme šli, a tyhlety vojáci, ty Němci chtěli střílet a on ten jeden zajatec povídá: "no střílejů nám je to vše jednoů" ale on nezastřelil. Tak jsme lezli do takovýho sklepa, tam nás bylo - to byl sklep jako tady Čisovice (obec s cca 1000 obyvateli) velikej. Teď tam byly dvě holky z Prahy, měly takovej pytlíček, v tom měly strčenej ručník, já nevim co všecko, a my jsme jim povídali: "ježiš maria, takový holky hezký," a ona povídala: "no my jsme poslouchaly cizinu, moje rodiče poslouchali cizinu, a přišli - ona to na nás sousedka řekla." A na místě zastřelili oba rodiče "a my půjdeme do plynu." A já povídám: "pane bože, to je hrůza." A tak si myslim, jestli ty sousedky, ty co udávaly, že se v Německu a za těch komunistů našli takový lidi, který žalovali. A jsou horší než - já nevim - že kdyby někoho zabili. Takový lidi, který žalujou - to máš i ve škole, třeba něco provedeš a oni jdou a řeknou to docela jinak - jo a tak jsme si to mysleli. Hele, já jsem se ztratila tý Němce, a teď jsem se ztratila a šla sem docela do jinýho pokoje, kde bylo hodně lidu. A nejednou oni četli moje jméno a já nikde, až ty dvě holky Němky chodily po baráku, až mě našly ona říkala: "kommen" a dala mi takovou facku a já jsem říkala: "já bych ti to vrátila, to by jsi koukala." Dala mi takovou facku jenom proto, že jsem se ztratila, že jsem odtamtaď utekla, to bylo teda hrozný. A jo, a oni nás dovezli do takovýho tábora do Mnichova, to bylo to teda. Bylo to Norimberk - to bylo ještě dobrý, ale v tom táboře, to byly takový - tam vládli poněmčelí Rusové, to byly takový kurvy, taková ženská, taková mladá, asi třicetiletá, ona měla vysoký boty a mluvila německy a řvala. No to bylo hrozný. A my jsme spali, asi 60 jsme spali na slámě v takový místnosti. No to bylo hrůza, to si neumíš představit, co to bylo za to...a tam vedle na pokoji, tam ležely ženský, ty byly zavšivený, neumytý, no hrůza hrůzoucí. My jsme řikali: "tak je konec," Ráno nám dali kousek chleba a černý kafe. To jsme museli stát frontu, až na nás dojde řada, prskla nám tam trošku černýho kafe, chleba. Já jsem snědla tu střídku a tu kůrku jsem dala do kapsy a cucala jsem to furt. A jednou přišla, a teď jsme museli běhat po sněhu. Sněhu bylo tenkrát strašně moc, tak jsme pochodovaly, dvě nebo jedna si stoupla do předu a zpívala. Zpívala, no to bylo peklo, to si neumíš představit, to bylo takový hrozný peklo, a teďka jsme tam byly dost dlouho a on ten náš - tu fabriku měli dva bratři jeden byl hodnej a druhej byl hajzl. A ten hodnej říkal: "já jsem je chtěl jenom potrestat, aby neutíkali domu." No a co z tohohle vzešlo, jo a tak ta si pro mě chodila, ta oučetní, a já jsem si lámala řeč, jak to tam budu dělat, jak tam budu mluvit, a oni měli nedostatek mouky. No tak já jsem vzala do tašky mouku, abych jí to tam dala, tý pani, a přijdu tam, oni měli hezkej barák, až dolu takovej, moc hezkej barák postavene,j a teď tam přijdu a začnu po německy: "guten tag" -dobrý den, že jo, a on mě povidá: "hele, mluv česky, já jsem Čech a já jsem se oženil ne teď o válce, ale dříve." A tak si mě oblíbila."

"Můžu se ještě zeptat, třeba jak jste vnímala, když jste se dozvěděla, že začala válka?"

"No to v tom Havlíčkovom Brodě, v těch štokách, tam už se to začalo scházet, už to tam bylo napůl německý a napůl český, to bylo hrozný, bylo tam třeba - na náměstí byla lípa, a oni se tam drželi za ruce ty Němci, a měli tam Beneše, nebo koho, tam uvázanýho - jako oběšenýho, toho Beneše, teď: drželi se za ruce a to jsem říkala: "tohle teda bude hrůza," mě bylo asi 17, no neměla jsem z toho žádnej - copak jsem věděla, že bude z tohohle válka? To ty Němci měli z toho radost, že bude válka, to byli taky takový kurvy, bylo to: tyhlety, pravej Němec, jako hele, byli tam mistři, ty byli hodný, pravej Němec byl dobrej, ale ty skopčáci, když pocházeli odtaď kolem dokola, to byli takový hajzlové, že to svět nevidě,l těm já nevěřila. Hele já jsem vždycky říkala, když se mi rozbil stroj, tak jsem říkala: "her majstr, mašine kaput," a on přišel. A jednou jsem něco dělala, hele byli jsme tam asi pět, takže jsme měli takovej stroj, měli jsme to tam jako napsaný, co máme vyrábět, a já jsem to měla zatočit, dát tam to, tadyhle udělat, zatočit, on tam byl budík, za chvilku zazvonil, vyndat to, a jednou jsem to tam taky - a on tam přišel ten starej ten zlej bratr, Muller se jmenoval, přišel a teď mi to házel na zem, že to je špatně, že je to nějaký ohnutý a já jsem povídala: "já se na to můžu vysrat," sedla jsem si tam na židli, "vždyť jste nás sem nemuseli..." -on tomu ale nerozumě.l A teď přišel ten trapas, a říkal: "Julka, Julka, nic, nic, nic, nic, uděláme to lepší." A tak jsme to udělali lepší, udělali jsme to rovný, a on se potom na mě přišel podívat a říkal: "gut, gut, gut, gut, gut," začal mě takhle hladit: "gut, gut," Ježiš maria jozefe."

"A můžu se ještě zeptat, jak jste prožívala, když jste zjistila, že válka skončila? To jste byla ještě v tom Německu?"

"No, to jsme utekli, to už bylo - no já jsem tam byla hnedle do konce, vždyť no - utíkali jsme všecky, tyhle holky utekli, co uměli německy, ale oni jako nechtěli, aby nás šlo hodně, a tak vždycky čtyři utekli a my jsme šli pěšky. Jednou, a teď jsme si vzali, taky jsme byly asi čtyři, a teď jsme si vzali s sebou kufry a takový voloviny, a ono nás to zatěžovalo, my jsme to tam všechno museli nechat v lese. A vzali jsme si jenom tašku, a byla tam fabrika na pivo, tak jsme si vzali do tašky pivo. A oni tam lítali flašky, tak jsme si vzali do tašky pivo a kus chleba a tak jsme šli radši domu. A teďko přijdeme k jednomu statku, a já jsem povídala: "ježiš maria, holky, já už mam takovej hlad, já to zkusim do toho statku tady." "Tak jdi." A já jsem se nebála, já jsem byla taková jako výbojnější, a tak tam přijdu a řikám: "guten tag" a řikám: "všecko hoří, Norimberk hoří," a oni jo, oni mě hned udělali kafe a dali mi chleba, já jsem se najedla a já jim povídám: "tam kamarádky, kamarádky," a ona povídala...no nebyly všichni špatný ty Němci, to nemůžu říct."

"Promiňte, to bylo už po válce, nebo ještě byla válka?" 

"To jako už se skončilo, to já jsem tam nastydla na ty vaječníky, já jsem byla tak strašně nemocná, teď mě bolel zub, mě bolely zuby, a ta paní oučetní říkala, abych šla s ní jako k tomu zubaři, a byl to pravej Němec a byl dobrej a říkal: "heleďte, to je škoda my to zablombujem," a já mu povídám: "a co to bude stát peněz?" a on povídá: "a moc ne" a my jsme si vydělali ty marky, tak to jsem na to obětovala. A mohl mi říct: "já ti to vytrhnu a hotovo." Takovej byl milej ke mně, jo zase některý ty lidi byli hodný."

"A měla jste radost když jste zjistila, že skončila válka?"

"No radost, já jsem přišla domů, no to bylo teda hrůza, u nás drali peří, museli zavolat doktora, protože jsme spali, jak se dalo, po takových aut, byla tam taková autosprávkárna a bylo tolik sněhu, co bylo sněhu, a tak jsme si tam vlezli a přikryly jsme se dekama a spali jsme do rána. A zas jsme šli dál a přijdeme do těch Domažlic, a jdeme lesem, tam byl patník a tam už bylo Česloslovensko. Jsme tam šli a teď jdeme tim lesem, a oni tam byli nějaký lidi ze mlejna, dělali tam dříví, a teď nás viděli a řikali: "kam jdete?" tak jsme jim to povídali a oni: "nechoďte tam, tam je plno gestapáků a honěj tam lidi, oni když někoho chytnou, tak musej jít uklízet trosky po tom Norimberku." Jako bylo už konec, ale nebylo. Ještě to jako smrdělo, bylo to takový jako divný."

"Jak jste prožívala rok 1948?"

"To bylo taky hrozný, přijdu domu, nikde nic, já jsem byla uplně vyčerpaná z toho, museli zavolat doktora a co teď, až jsem se trošku vzpamatovala, pak jsem šla něco dělat. No mě bylo už 25 a pak maminka měla sestru, ona pracovala na letišti, tak jsem tam šla do kuchyně pracovat, jak se dalo. A šli jsme k muzice a tam jsem si namluvila Františka, tak jsme se vzali a namluvila jsem si tam kamarádku jednu, ta byla taky taková postižená jako já, ale ona byla zase někde jinde. Já jsem byla v Norimberku a ona byla zase někde jinde. No tak jsme se skamarádily, jely jsme do Chrášťan k muzice. Umíš si to představit, jet z Havlíčkovo Brodu až do Českýho Brodu na kole?"

"Jak jste vnímala události 50. let?"

"Jo, bylo to teda hrozný, každej druhej byl komunista, ani neměl školy a nic a ta pani - teď se chodilo do školy a byla to taková lumpárna, že to svět neviděl, tahleta pani, co mi dělá ten hrob v těch Chrášťanech, tak měla dceru a ona se nejlepší učila ze všeho, a ty druhý byli blbý jako to. A dostali se z protekce, ono se řekne že nebyla protekce, ale byla. Oni se dostali do úřadu, všude, a tahleta holka ne a tak ona šla na ten pracák a tam jim udělala takovej pokřik a že ji hned vzala pani Bucharová prodávat. Ona byla šikovná, ono se to potom poznalo, kdo je chytrej a kdo ne, a oni taky ve škole špatně učili, to víš, to bylo jako je to teď, no o co je to lepší ?"

"Můžu se ještě zeptat? Jak jste prožívala rok 1968? Bála jste se?"

"To bylo snad nejhorší, to byly nejhorší léta, my jsme museli chodit do práce potom, a pak ten otec zemřel a pani máma měla 240 korun důchodu, a to jsme ji nemohli vyhnat, ona musela bejt u nás, a my jsme se o ní museli starat, ale ona byla taková hodná, že nám vařila a dělala, co mohla, a dokavaď mohla, tak to bylo dobrý, ale jak ulehla, tak jsem se musela o ní starat a zase já.

No já jsem si myslela: "pane bože, jak to skončí." No jenomže lidi měli práci, nebydleli někde na ulici, nechodili krást, to je jedna věc, když si tak vzpomeneš, každej měl práci a každej bydlel a teď není práce."

"A jak jste vnímala revoluci v roce 1989?"

"No jéžiš, to jsme to vítali dobře, ale pak se mi zase rozstonal ten můj chlap, já jsem s nim jela na tu Bulovku a on měl rakovu, on hodně kouřil, já jsem říkala: "nech toho," ale kdepak, on kouřil jednu za druhou. "to máš z toho kouření." Jinak to byl hodnej člověk, měl pohřeb zrovna na Vánoce.