Marie Minárová

V rámci školního projektu jsem požádala svou babičku, Marii Minárovou, o rozhovor o jejím dětství.

Babička se narodila roku 1948. Měla dvě starší sestry a spolu s rodinou žili na jejich statku. Později se provdala a narodili se jim dva synové.

Babičky děda vlastnil statek za První republiky a měl sedm dětí. Pět se jich provdalo a každému z nich musel jejich otec dát věno. Doma zůstal babičky tatínek, kterému bylo předáno hospodářství roku 1942, když se oženil s dcerou zemědělského hospodáře. Na statku také zůstal jeho bratr a pomáhal mu.

Byl to můj praděda. V hospodářství se mu dařilo, protože zemědělství rozuměl. Zisky investoval do nových strojů a také měl dva koně, pět krav a další zvěř. Tak se dříve poznalo, že je dobrý hospodář.

Za protektorátu se jim dařilo, pouze se zpřísnily dodávky, ale stačilo to na živobytí a sadbu. To se změnilo, když se vlády ujali komunisti, kteří byli donuceni SSSR, aby zakládali kolchozy. Toto se zakládalo na násilném vstupu do zemědělských družstev, kam nikdo, kdo byl dobrý hospodář, vstoupit nechtěl.

Aby donutili tyto hospodáře vstoupit do družstva, nutili je odevzdávat takové dodávky všech produktů, které vypěstovali, že jim nezbývalo na obživu ani na výsev. Prováděli kontroly, kdy každému sedlákovi prohledali sýpky, jestli si nenechali něco pro sebe.

Do této doby se narodila moje babička.

Já: "Babi? Pamatuješ si něco z této doby?"

Babička: "Pamatuji si, jak v této době byli vystěhováni sousedé, kteří nechtěli vstoupit do družstva."

Družstvo využívalo toho, že lidé byli vystěhováni a zabírali jejich statky, pozemky, dobytek, úrodu, atd.... Vše jim vzali.

Já: "Byli jste taky nuceni se vystěhovat?"

Babička: "Já byla moc malá, ale tatínek byl společenský člověk a poradili mu, že by bylo lepší, aby podepsal, nebo že ho vystěhují. A nakonec kvůli své rodině podepsal."

Já: " Jaké bylo tvoje dětství?"

Babička: " Měla jsem několik kamarádů a s nimi jsem si hrála. Líbilo se mi, když jsme se sešli na pastvě a pásli jsme husy a kozy. Když jsem byla už starší, tak mi svěřili krávu, kterou jsem vodila na pastvu.

Musela jsem být i velmi opatrná na oblečení, protože bylo drahé nebo nebylo vůbec. Měla jsem štěstí, že jsem měla tetu švadlenu, která bydlela v Praze, a přešívala mi oblečení po sestrách. A ve dvanácti letech mi teta poprvé ušila šaty z koupené látky. Měla jsem obrovskou radost a moc ráda jsem je nosila."

Já: "Jaké hry jsi měla ráda jako malá?"

Babička: "Doma se hrály stolní hry např. Člověče nezlob se, karty, blechy a venku jsme cvrnkali kuličky, hráli školku s míčem o zeď, skákali panáka. V zimě jsme sáňkovali, stavěli sněhuláky, bruslili u nás na rybníku. Také jsme si hráli na obchod, a jelikož jsme neměli moc věcí, prodávali jsme si, co šlo a co jsme třeba našli venku."

Já: "Měla jsi nějaké místo, kam si ráda chodila?"

Babička: "Měla jsem. Říkali jsme tomu skála a bylo to místo kousek od domova, kde jsme si hodně s dětmi hráli a chodili tam často."

Já: "Vzpomínáš si na nějaký nezapomenutelný zážitek?"

Babička: "Moc ráda jsem četla, chodila jsem hodně do knihovny a byl pro mě vždycky velký zážitek, když jsem nějakou knížku dostala třeba k narozeninám nebo k Vánocům."

Já: " Jak si se učila ve škole?"

Babička: " Ve škole mi to šlo, dobře jsem se učila. Do školy jsem chodila i v sobotu a to až do deváté třídy. Přestože jsem se dobře učila, byla jsem dcera sedláka a tyto děti se mohly vzdělávat pouze na zemědělském učilišti bez maturity. Nakonec jsem rok pracovala v zemědělském družstvu a po roce jsem podala přihlášku do Zemědělsko-ekonomické školy s maturitou v Hořovicích a byla jsem přijata.

Po absolvování školy jsem začala pracovat v zemědělském družstvu jako účetní.

Já: "Jak si prožívala rok 1968?"

Babička: "V září 1968 jsem začínala maturitní ročník a věnovala jsem se studiu. Studovala jsem v malém městě, a proto mnoho informací se ke mně nedostalo. Také jsem toho roku potkala svého budoucího manžela a o rok později jsme se vzali.

Já: "Babičko, mohla by si mi říct něco o dědovi?

Babička: "Děda pracoval v Ostravě. A tady vykonával vojenský základní službu. Vzali jsme se v roce 1969 a rozhodli se, že budeme bydlet u mých rodičů. Děda začal pracovat v zemědělském družstvu jako opravář a v roce 1970 jsme rozhodli přistavět horní patro domu."

Já: "A máš ještě nějaké zážitky z roku 1969?"

Babička: "Všechny manifestace se děli hlavně ve městech a nás na vesnici si moc nevšímali. V zemědělství se nedalo moc stávkovat, protože krávy musely jíst a v kanceláři byl hlídaný cyklostyl, aby nemohl nikdo nic kopírovat.

Tvůj děda pracoval v zemědělském družstvu jako opravář a jednoho dne se v dílně objevil Zátopek, který pracoval u geologického průzkumu kvůli podloží pro vybudování hráze přehrady. Zátopek obsluhoval vrtnou soupravu a každý den musel do dílny, abychom mu vyřezali vrtací korunky. Mezitím nám vyprávěl, jak ho šikanovali kvůli tomu, že byl kamarád Pachmana, který byl zapojen do opozice tohoto režimu. Vyprávěl, jak ho zbavili všech hodností, protože to byl důstojník Československé armády a měl vysoké vyznamenání za sportovní výsledky."

Já: "A mohli jste někam do ciziny?"

Babi: "Do ciziny jsme mohli pouze do Bulharska, NDR a Rumunska.

Se školou jsem byla v roce 1966 v Bulharsku. Týden u moře a druhý týden jsme cestovali po různých zemědělských centrech a památkách. S dědou jsme byli ještě jednou spolu v Bulharsku v roce 1976, byl to poznávací zájezd na deset dní.

Také jsme mohli na jednodenní výlety do NDR.

Vzpomínám si na kontroly, které kontrolovaly vše. Kolik peněz máme, jaký majetek, celní prohlášení a obecně to co bylo napsáno na celním prohlášení. Z Německa se tajně vozili např. záclony různě schované ve skrýších, tak aby kontroly neprohlídly. Bylo to proto, že v Československu byl nedostatek spotřebního zboží, nábytku, vybavení, hygienických potřeb, atd...."

Já: "Mohla by si mi ještě povědět, co si pamatuješ a jak si vnímala události roku 1989?"

Babička: "Venkov byl informován pouze denním tiskem, který byl cenzurován a události jako výročí upálení Palacha nebo vzniku Československa, studentské manifestace, se k nám nedostaly. Nic z toho se na venkově nevědělo. Pouze, když dorazili příbuzní nebo děti, které přijely ze škol, mohli říct nějaké jiné informace, ale i ty byly někdy zkreslené.

Změně režimu předcházela výměna prvního tajemníka SSSR, kdy byl zvolen tajemníkem Gorbačov. Velký tlak na atmosféru v naší republice byl politický vývoj v Polsku, v Maďarsku, v NDR. Lidé začali cítit uvolňující se atmosféru, hlavně studenti, kteří nebyli spokojeni s režimem.

Když se 17. 11. sešli na Albertově na povolenou demonstraci k výročí zastřelení Opletala, vydali se na pochod na Národní třídu, kde na ně čekali vojáci spolu s tajnou policií a začali studenty tlouct. Tuto událost tisk ani televize nezmiňovali, venkov byl odříznut od tohoto dění, proto studenti vytvořili komise, které přišli, aby nás upozornili, co a jak se stalo. Herci se postavili za studenty a přestali hrát v divadle. A nakonec se informace začali objevovat i v tisku. Byli jsme vděčni za každý časopis, fotografie se objevili."