Paní M.S a A.S.

Dne 9. 5. 2017 jsme udělali rozhovor s paní A. S. narozenou 7. 8. 1929, která žila celý svůj život v Dobříši, Na Kole a s paní M. S. narozenou 1935, která celý svůj život prožila v Dobříši u Papeže.

MS: "Na začátku války, než jsem šla do školy, nám vtrhli do domu ti vojáci SS. Maminku a tatínka postavili čelem ke zdi a já ležela na posteli, a protože jsem se strašně bála tak jsem brečela a jeden voják začal řvát: "Utište to dítě nebo ho zastřelíme". Naštěstí odešli a nic nám neudělali, ale měli jsme štěstí, protože proklepávali podlahu, jestli někde nemáme něco schovaného a to bylo štěstí, že jsem ležela na té posteli, protože pod ní pod podlahou jsme měli schovanou mouku a pokud by to našli tak by nás jistojistě postříleli"

"Když už jsem chodila do školy tak najednou nám ve třídě asi v půlce války tak nám zmizela, jak brali ty židy, holka ze třídy a my jsme se po ní ptali, protože to byla kamarádka a nesměli jsme se na nic ptát. "Neptejte se!" nám řekli ve třídě."

"Potom, když už bylo ke konci války, tak nás přendali ze školy do restaurace do Slavie a tam už nás upozorňovali na to, jak se máme chovat, když bude nálet, tam nás to učili. Takže my jsme museli, kdyby letěla letadla, tak jsme museli vše zastavit, přitisknout se k baráku, do rohu obličejem ke zdi, aby po nás nestříleli."

"Ještě jsem vám chtěla říct, jak nás přesunuli ze školy do Slavie, tak nám zavřeli školu, protože Němci tam byli ubytovaní a když potom už ke konci války odjížděli, tak se ta kolona tady, jak se říká u Kostelíčku, tak nějak se ta kolona zastavila, zůstali tam stát, to už mi vyprávěl tatínek, když se odtamtud vrátil, tak jeden voják byl ozbrojený, měl samopal a chtěl se zvednout když stáli a tatínek to postřehnul, vyrval dveře z auta a chytl ho za nohy, stáhnul ho jako dolu a ty ostatní mužský mu pomohli a odzbrojili ho. Jinak by je byl snad všechny postřílel. Potom, když přišel večer domů, tak nám to vyprávěl, co tam zažil."

AS: "Mě bylo 10 let, když tu vypukla válka. To bylo 15.3 a vím, že byla plískanice, déšť se sněhem, když sem přišli. No a pak jsme dostali ve škole povinný předmět němčinu, to se muselo opravdu pečlivě všechno učit, no a jinak, v celku všechno šlo klidně, až na to když se třeba něco stalo. Třeba když postřelili Heydricha, tak to si pamatuju, to byla hrůza hrůzoucí v celé republice, protože lidé se báli vůbec mluvit a taky si pamatuji, že jeden se jmenoval Gabčík a druhý Valčík."

MS: "A kdy byly ty nálety na nádraží?"

AS: "To si taky pamatuju, to bylo v neděli, protože přesně ve 12 hodin, když jsme byli u oběda, tak začali nalétávat hloubkaři. A TO BYLO KDY? JAKO KE KONCI VÁLKY? To mi mohlo být tak čtrnáct, patnáct let. Takže spíš ke konci." (Z historie Dobříše 29. 4. 1945)

MS: "To ale byli američtí bombardéři"

AS: "Nalétávali a my jsme bydleli na konci Dobříše, jak je kolo."

MS: "A já zase bydlela u Papeže"

AS: "Tak jsme vyběhli ven a pamatuju si, že jsme slyšeli, jak to hučelo a vybouchlo"

MS: "Já jsem zas viděla, to byla taky ta neděle a my jako děti jsme si hráli s kamarády z protějšího baráku venku a najednou to zahoukalo a teď co byli dospělí, tak honem se schovat, ale my jsme nechtěli, protože jsme je slyšeli hučet, tak nám řekli: "Jděte za dveře! ". No a tam v tom baráku byly velké skleněné dvéře a tak jsme se šli za to sklo koukat. Takže jsem viděla ty americké letouny. Nalétly tam, bylo vidět, jak padají bomby, slyšet nějaká střelba a pak ihned letěli pryč, okamžitě letěli pryč a tam tenkrát zabili mašinfíru a topiče."

AS: "No to byl nějaký alespoň, co já pamatuju, pan Černý, to byl ten mašinfíra a jel pravděpodobně z Prahy do Dobříše a nad Mníškem nad něj ten hloubkař nalétával, chtěl totiž rozbít tu mašinu a on ten pan Černý chtěl s tou mašinou zajet do lesa, ale nestihnul to a on ho tedy ten hloubkař vyřídil."

MS: "Já myslím, že to bylo tady na nádraží a že to byl pan Kočí a že jsme se tam šli večer podívat a že tam byly půl druhého metru velké krátery po bombách. Vím, že říkali, že to nestihli dovézt do depa. No a oni se chtěli trefit do kolejí a trefili se vedle."

VY JSTE OBĚ BYDLELY NA DOBŘÍŠI A NA DOBŘÍŠI JSTE ŽILY CELÝ ŽIVOT. JAKÉ BYLO POVOLÁNÍ VAŠICH RODIČŮ A MĚLI NĚJAKÉ STYKY S NĚMCI, NEBO VŮBEC??

AS i MS: "Ne vůbec, pro ně byli Němci odjakživa nepřátelé."

MS: "Tatínek dělal státního cestáře a maminka šila rukavice a šila je u Schwarzů a ti byli židi. A Schartovi to byli také židi??"

AS: "Schartovi to nebyli židi ty odvlekli kvůli tomu, že jim v komíně našli pušku a z nich se zachránil jen jeden, který byl v Americe. Pan Schart to byl totiž vedoucí hotelu u Heinzů a zároveň taky starosta."

"No a moji rodiče. Tatínek byl dělník bez řemesla a maminka taky neměla řemeslo, ta se zřejmě živila, kde byla práce."

MS: "No ti Schartovi, to byli strašně hodní lidé. Maminky sestra tam chodila dělat služebnou a ta paní ji naučila nádherně háčkovat a vyšívat."

JAK SE TADY ŽILO PŘED VÁLKOU??

AS: "No to já si moc ne pamatuju"

NO JESTLI SE ŽILO KLIDNĚ, JESTLI TADY BYLY NĚJAKÉ ZÁKAZY PRO VŠECHNY, NEBO PRO ŽIDY?

AS: "Ne to jsem nezažila, že by tu byly nějaké zákazy. Jediné co, že jsme nesměli svítit, tedy mohli, ale museli jsme mít zavřené takové okenice."

MS: "Jediný příkaz, který museli ti židé plnit, bylo to, že museli nosit tu pěticípou hvězdu s nápisem "Jude"."

TAKŽE PŘED VÁLKOU TO TU BYLO CELKEM V POŘÁDKU?

AS: "No to ano, tady byl chudý rukavičkářský kraj. Ženy pracovaly v rukavicích a třeba můj tatínek v jezírkách klepal kámen, nebo v létě v cihelně a podobně."

MS: "No byli tu holt hodní a poctiví lidé, bohatí i chudí, to jsme byli my. No a maminka, když jsme potřebovali něco levného na sebe, tak chodila ráda nakupovat k panu Oberhaimerovi. Tam se prodávaly látky. To bylo tady na náměstí, jak je dnes Elektro, dříve to tu byl samý krám."

A CO BYLO BĚHEM VÁLKY NA ZÁMKU?

AS: "No co si pamatuji, tak tu bydlel nějaký Daluege. A pamatuju si, že jeden večer tu šla silná kapela vojáků. Šli od zámku na náměstí a měli nástroje, co vypadaly jako vozembouchy."

MS: "Ještě jsme se dozvěděli, že tady v Obořišti byla nějaká paní Houfková a když byl vyhlášen nálet a letěly ty letouny, tak ona toho varování neuposlechla, šla nejspíš z JZD a zastřelili ji."

KDYŽ ZAČALA VÁLKA, TAK JAK JSTE TO ZJISTILI?

AS: "No to tady projížděli a táhli nevím kam, ale takhle jsme se dozvěděli, že jsou tady. Jinak jsme to slyšeli asi z rádia."

A JAK TO TU PROBÍHALO PO VÁLCE, KDYŽ UŽ TO VŠECHNO KONČILO?

AS: "No po válce tu procházeli ti národní hosté, no byli to snad Němci. Tady na Lukách leželi a jedna babka mi strkala polštář a já ho odmítla a tak ho dala někomu vedle a tam byl v něm budík. No a oni tam byli všichni hrozně unavení a měli bagáže."

"Nebo si taky pamatuju, že když končila válka, tak moji bratranci měli autodopravu a naši jim řekli, aby odvezli partyzány na Příbram a ať jedou přes Rosovice. Šofér byl Pepa Průša a jeho bratr Franta Průša. No a oni jeli přes Obořiště a směrem od Lhotky je napadli Němci no a ten Pepa stihnul vyskočit z auta utéct na Svaté Pole a zachránit se, jinak byli všichni mrtví. No a ulice u té Schartovy vily se jmenuje podle toho mého bratrance Františka Průši."

"No to víte, to tenkrát byli totálně nasazení mladí lidé a museli do Německa a mému bratrovi bylo 18 a on pracoval někde v Německu za Mostem a zrovna tam bombardovali elektrárnu Ervěnice a tam se prý koně třásli... A tady byla komisařka, která vedla rukavice a já jsem musela hned ve 14 letech jít pracovat do takové dílny, kam z Německa přivezli polovinu kombinaček, jenom přednice a krajky a my jsme museli entlem přišívat ty krajky na sedla, jako na výstřihy a tam jsme si to museli na tom entlu přidržovat prstama."

A KDYŽ BYL 1948 VÍTĚZNÝ ÚNOR A NASTOUPILI KOMUNISTÉ S GOTTWALDEM?

AS: "Ve čtrnácti jsme museli, jak už jsem řekla, do práce, hned ze školy. No jo, člověk vydrží jako kůň. Pak nastoupil tedy ten Gottwald a já, když jsem byla tady zaměstnaná, tak jsem se dostala odtud do Aše v 18 letech. Byli jsme zaškolené na jiné postavení. A tak jsem se dostala do Jihlavy, kde se dělal pro Gottwalda a jeho ženu Martu každému dárkem svetr. Já dělala ve fabrice, kde se pletly svetry, a tak si pamatuju, jak jsem měla v ruce každého svetr. Gottwald měl tmavomodrý a jeho paní měla hnědý, jak se nosili ty jeleny, tak s květinami na prsou. Tak jsem ty svetry měla v ruce."

MS: "Mě bylo deset, když skončila válka. Už jenom ty vzpomínky."

AS: "Mě bylo 16. A pak sem přišli Rusové a tady měli v Brodcích v lese, tak tam měli chaty. Přepychové chaty si tam postavili a ty cestičky k těm chatám, ty stromy, které byly kolem cesty, uřezali na výšku zábradlí a na zbylé stromy dali latě a to měli jako zábradlí k těm chatám."

A DOBŘÍŠ OSVOBODILI AMERIČANÉ NEBO SOVĚTÉ?

AS: "No tady skoro nikdo nic nevěděl, ale Dobříš osvobodili Rusové, protože Američani se dostali jenom do Plzně. Sem už nikam ne, tady jenom Rusové. Když byl konec války, tak sem přijel Beneš s manželkou a jedna holčička jí nesla pugét konvalinek, ona totiž měla ráda konvalinky paní Benešová

a to bylo, když jsem poprvé slyšela hrát Hymnu."

MS: "A který to byl rok, jak tady Beneš byl s manželkou a z balkonu na zámku proti kostelu mluvil? To vím, že měl projev z toho balkonu. Hana Benešová, to byla nádherná dáma, vysoká, ta snad byla větší jak Beneš."

PAMATUJETE SI, JAK TO TU PROBÍHALO, KDYŽ PADLO NĚMECKO? BYLY NĚJAKÉ NOVÉ ZÁKONY?

AS: "Po válce byl do roku 1953 lístkový systém."

MS: "No pak tady v roce 1968 byli ti Rusové. To si pamatuju z toho důvodu, že holce byly 4 roky a ona se mi rozstonala a já jí vezla do nemocnice. A u křížatek nás v sanitce zastavili a hned chtěli občanky. A manžel říkal prosím vás, nezdržujte nás, my jedeme do nemocnice. A oni nás nemohli pochopit. Oni mluvili rusky. A pak byla v Příbrami nějaká přestřelka, tam u nemocnice a oni mi chtěli holku nechat v nemocnici, ale manžel řekl, že ne, že jí tam nenechá, že když máme umřít, tak ať umřeme všichni tři. Tak jsme ji naložili a doktorka nám napsala prášky."

AS: "Ale to nebyly žádné problémy. Akorát udělali pozdvižení, třeba když šli po děvčatech, že jo, tak se nějaký průšvih vyskytl, ale jinak za Rusáků, my jsme měli plukovníka v baráku, tak nám ho tam dali a hotovo a jako nebylo nic. Oni si jenom dělali nároky, že jsou páni, no ale jinak říkám jenom s těmi holkami. Jim se česká děvčata líbila. Vždyť já jsem taky kdysi stála s jedním a najednou se začalo schylovat všelijak, tak jsem práskla do bot a šla jsem se zamknout."

MS: "Když tady jezdili těma tankama, tak to už jsem dělala na poště a začínala jsem a dělala jsem listonošku. Tak jsme nesměli mít stejnokroj, museli jsme jít v civilu. To byl příkaz."

AS: "Při rusákách?"

MS: " Ano při rusákách"

AS: "U nás byl právě ten podplukovník a najednou přijelo nákladní auto a on přišel a říkal:

"Táta prase" a táta říkal: "Co mi nadáváš?" a znova: "Táta prase." No a oni měli v náklaďáku prase a dělali u nás zabijačku. Takže my jsme se měli s nimi dobře."

MS: "My jsme pomalu Rusáky ani nevnímali. Oni projížděli, a když bylo prázdno, tak jsem přešla silnici a šla pryč."

AS: "Ten podplukovník měl u sebe nějakého Pavla a ten dostával dopis. Složený papír do trojúhelníku. A on ho rozbalil a četl a plakal a říkal: "Když píšu, maminka pláče, když nepíšu pláče ještě víc. A pojď se mnou. " Tak jsme šli, on na koni, já pěšky a šli jsme tady dolů pod Kolo, a tam jsme trhali šťovík. A on dělal z toho podplukovníkovi špenát."

MS: "No a ty tři dny, co tady byli, tak se ubytovali tam u Slance v té zahradě, jak bydleli Vršeckých. Tak tam byli za zahradou, měli tam tank a koně. A my jsme to šly jako děti obhlížet. A maminka mi tenkrát říkala: "Nechoď nikam, buď tady." A já jsem řekla: "Neboj, já půjdu s klukama." A oni nás do toho tanku všechny dali a ukazovali nám, jak to všechno vypadá vevnitř. Vysadili nás a zase nás z toho vyndali. A JAK SE ŘÍKÁ MÍT BORDEL JAKO V TANKU? No uklizeno ano, ale bylo tam moc přístrojů, takže možná podle toho."

AS: "To víte, když se někdo zapletl... No my jsme z toho vylezli dobře, protože vedle nás bydlel Soukup pekař a měl u nás na půdě mouku. A naštěstí nám na to nepřišli."

A PŘIŠLI TŘEBA ZA VAŠIMI SOUSEDY A ODTÁHLI JE, ŽE JSTE JE UŽ NEVIDĚLI?

AS: "Ne, u nás byli jen chudí lidé a ti se do politiky nehnali."

MS: "My jsme měli souseda, který byl u Němců, měl dost peněz a provozoval za války autobusovou dopravu a postavil si naproti dvoupatrový barák. Když po roce 1945 odjel se svým starším synem do Německa, tak už se nevrátil. Jeho mladší syn pak bydlel v tom penzionu a za nějaký čas se odstěhoval s rodinou pryč z Dobříše."

DĚKUJEME ZA ROZHOVOR!

LENKA PALLAGYOVÁ A TOMÁŠ SKUHROVEC, KVARTA 2017