Paní V., J., S. a M.

Rozhovor s dobříšskými pamětníky

Jedná se o projekt Gymnázia Karla Čapka v rámci výuky SVS o historii města Dobříš. Jelikož žádný z mých příbuzných nikdy nežil na Dobříši, rozhodla jsem se 15. ledna 2017 navštívit místní domov důchodců za účelem pohovořit si s několika staršími dámami o jejich životě a vyslechnout si jejich vzpomínky. Přály si ovšem zůstat v anonymitě, proto jejich jména dále uvádím pod náhodnými písmeny.

Na otázky odpovídá:

Paní V, ročník 1940, pochází ze Staré Huti, bydlela ovšem v Dobříši, zůstala ženou v domácnosti

Paní J, ročník 1929, narodila se a žila v Dobříši, šička rukavic

Paní S, ročník 1935, narodila se a žila v Dobříš, pošťačka

Paní M, ročník 1956, Dobříš, narodila se v Příbrami, dále žila v Budínku a poté v Dobříši, pracovala jako šička rukavic, nyní pastorační asistentka

Rada bych Vám nejdříve poděkovala, že jste se se mnou sešly. Připravila jsem si několik otázek, na které bych se Vás ráda zeptala. Doufám, že si spolu příjemně popovídáme o tom, jak vypadal život na Dobříši.

• Paní J: No to my vám rády něco povíme, aby nějaká sláva za námi tady zůstala.

• Paní V: Holky, z nás budou mediální hvězdy.

Nejdříve bych se Vás zeptala na vaše dětství a mládí. Jakou profesi zastávali Vaši rodiče a jak to u Vás doma vypadalo ?

• Paní V: Tak moje maminka byla v domácnosti a tatínek byl elektrikář. Do školy jsem chodila tady na Dobříši. To byla tady ještě jenom stará škola.

• Paní J: A já jsem do ní chodila, když byla rozdělena na chlapeckou a dívčí.

• Paní V: Jo, to já už chodila kluci a holky dohromady

• Paní M: Rodiče byli zemědělci, potom oba dělali v kravíně v Budínku. Nejdříve jsem chodila ve Svatém poli pět let do jednotřídky, a když jsem šla do šestky, to byl rok 1968, tak se slavnostně otevírala Nová škola.

• Paní S: Já vůbec nevím, že ve Svatém byla škola?

• Paní M: Ano, naproti kostelu, teď je tam školka.

• Paní S: Maminka šila rukavice, tatínek se vyučil zedníkem, ale protože bylo málo práce, dělal co se dalo, až nakonec byl cestářem (pozn. cestář- opravář cest a silnic)

• Paní M: Já jsem vyučená šička rukavic, šila jsem 26 roků, a v roce 2004 jsem nastoupila jako pastorační asistentka.

• Paní S: Já jsem byla celý život na poště. Od šestnácti let.

Kde jste se s Vašimi přáteli scházeli?

• Paní V: Já jsem s kamarádama nikam nechodila. My jsem se hráli jako rodina doma

na dvoře.

• Paní J: Já jsem se vyučila, v šestnácti jsem si našla muže a byl konec všem.

• Paní S: No tak za války, kam jsme měli chodit? Museli jsme dělat doma, pomáhat. To akorát po večerech. K večeru jsem se sešli u rybníka, tam jsme se jako parta scházeli. Hrálo se na harmoniku, kluci na kytary a tak jsme tam seděli a zpívali. A přitom jsem se vykoupali. Měli jsme tam člun, ze kterého jsem skákali do vody.

• Paní M: Já jsem chodila na pastvu s krávou. Musela jsem brzo domů a pomáhat.

Ale když jsem šla do učení, tak to jsem chodila večer trdlovat. To potom bylo veselý, pátek, sobota, v Sokolovně na Dobříši, na Svatým poli, na Rybníkách. Do tanečních jsem chodila jako mladá holka. No, ale v osmnácti jsem se vdala a bylo po trdlování. Přišli děti a práce vrukavicích.

• Paní V: To chodili trdlovat hlavně mužové, no občas mě taky vzal (smích)

• Paní S: Já jsem ještě chtěla doplnit, že jsem chodila do Sokolovny. Jednak jsme tam cvičili, ale také jsme hráli divadla nebo nějaký básničky jsme tam předváděli a takový věci. To jsem jsem si užívali. Bylo to samozřejmě hlavně pro rodiče a ostatní kamarády. Do dneška si pamatuju, jedno divadlo se jmenovalo: ,,Kam se hrabe na kašpárka, stará baba hastrmánka" a to bylo strašně hezký.

Jak se Vám změnil život během dospívání? Přišla válka, život byl těžší. Jaké máte vzpomínky na toto období? Jak se Vás to dotklo?

• Paní J: Já si pamatuju jako dneska 15. března 1939, to mě bylo deset let. Ten den byla strašná plýskanice, sníh, déšť, to bylo takový ošklivý počasí, když projížděli Dobříší Němci.

Jak na to reagovali místní?

• Paní J: Byli jsme šokování a ani jsme nemukli. Když se například zastavilo auto a vylezli z toho dva nebo tři muži v kožených kabátech, tak jsem se všicky třásli, protože to byli gestapáci a to byla hrůza hrůz.

• Paní S: No a já jsem se s nima setkala osobně, když přišli k nám domů. Tatínka s maminkou postavili čelem ke zdi, ruce nahoru, já jsem klečela na posteli a začala jsem hrozně plakat. A ten gestapák zrovna na mě namířil revolver a a povídá rodičům: ,,Řekněte jí ať je zticha nebo jí zastřelím!".To bylo hrozný.

• Paní V: A kolik ti bylo?

• Paní S: Kolik mi bylo? No asi šest let. Někdo tatínka udal, nevím co, něco hledali, jestli obilí, stejně na nic nepřišli..

Já si vůbec nedokážu představit takovou dobu plnou strachu.

• Paní S: Pamatuji si, to bylo ke konci války, jak bombardovali dobříšské nádraží.

• Paní V: To jsem zrovna chtěla říct

• Paní S: Bylo to v neděli. Vím, že jsme seděli u oběda, když jsme to slyšeli. My jsme bydleli u Papeže a viděli jsme na to nádraží, jak to padalo, dvě malé stíhačky, co tam bombardovali.

• Paní V: Taky se stalo, buď v Lhotce nebo v Obořišti, to se tedy říkalo, že když nějaká paní myla venku okna, tak jí z výzvědního letadla zastřelil v tom okně. Prostě asi pilot viděl bílej hadr, nějakej pohyb a šup.

• Paní J: To už je dávno. Ti uměli nahnat strachu.

• Paní S: Mně řekli, že když je budeme venku vidět, abych se přitiskli ke zdi obličejem nebo se dívala dolů někam, aby mi nebylo vidět obličej, abych tam zůstali stát. Protože tenkrát místo do školy, ta byla obsazená, tak jsme chodili až do Slávie a odtamtud to byl kus až k Papeži.

• Paní M: Tak já to znám spíš z vyprávění, někdo mi to vyprávěl. Tady na zámku bylo také gestapo s protektorem Daluegem.

• Paní J: Pamatuji si dobře, že když tady byl Daluege a jeho rabovací gardy, ti prošacovali všecko.

• Paní V: Heinz byl veliký hoteliér a představte si, za války mu našli v komíně nějaký zbraně i s manželkou je zastřelili.

• Paní S: Nám teda ve třídě zmizela holka, ona byla židovka a nedoptali jsem se co se jí stalo. Až potom nám řekli, že jí i s rodinou odvezli do Terezína a už se nikdy nevrátili. Tady byla velká komunita Židů, vždyť rukavice byli celé židovské

• Paní J: Všecka léta co jsem já naživo, tak tady vládly rukavice, tady vydělávaly jenom ženský.

• Paní V: Tady se živil také kamenolom, nebo cihly se tu pálily u Havlíčků. Můj táta třeba nebyl vyučenej a ten v létě pracoval v cihlárně a v zimě dělal v kamenolomu.

• Paní J: Když stavěli sanatorium, Masarykovo sanatorium, tak moje maminka tam taky pomáhala. A celou zahradu zahradu kolem po kolenou pleli, aby tam byl jenom trávníček a pak pracovala v prádelně.

Jak to vypadalo po skončení války?

• Paní V: Když skončila válka, tak ti, o kterých se vědělo, že kolaborovali, tak potom museli za trest třeba na ulici uklízet.

• Paní J: Jinak se to tutlalo, kdo sympatizoval s Němcema.

• Paní S: Tady když po válce utíkali Němci pryč, to bylo pro mnohé z nich velké utrpení. Lidé i umírali, jak byli vyčerpaní.

Jaké to bylo, když nás osvobozovala ruská armáda?

• Paní V: Měli jsem ohromnou radost. Vždyť ta válka, to byla taková hrůza.

• Paní J: No to víte, ale to byli taky samí chlapi, tak se taky někde stalo, že někde nadělali paseku. Co se týče děvčat a tak dále. Oni jinak sídlili tam, jak když jedete na sanatorku, tak po pravé straně v lese, kde byl hajný Votava, tam si postavili přepychový chaty a v tom žili. Stromy, co jim stáli v cestě, tak uřezali.

• Paní S: U nás doma se zastavil nějakej podplukovník a když mu táta nesl jídlo, tak mu rychle utřel hadrem okraje misky a máma mu říkám: ,,Co to děláš? Vždyť je to špinavý od nádobí!"

• Paní J: A chlapi, když se opili, tak táta říkával: ,,Děvčata, běžte rychle k babičce."

Pojďme teď mluvit o době po nástupu komunistů k moci. Tedy po roce 1948. Jak jste vnímaly tuto situaci?

• Paní J: Platili přísný zákony co se s mí co se nesmí.

• Paní M: Moji rodiče velice dlouho vzdorovali a nechtěli vstoupit do JZD. Ale protože

ten nátlak na ně byl tak veliký, tak nakonec podlehli a pracovali v kravíně. Ještě horší

to měla manželova rodina, ti byli vyplaveni, přišli o všechno. Neexistovalo, že by se stát o ně postaral, museli si najít bydlení sami.

• Paní S: Já jsem se snažila najít si zaměstnání, přihlásila jsem se do švadlenský školy, tam mě vyhodili, tak jsem začala jsem chodit do zemědělské školy, ale moc jsem tomu nerozuměla. Pak mi nabídli práci buď v obchodě nebo na poště. A tatínek říkal, ať si vyberu poštu, protože budu státní zaměstnanec a budu mít o stovku navíc, to je lepší. Tak jsem se stala pošťačkou.

Anekdota: Kolik jste zažili prezidentů od Gottwalda do Husáka a co pro vás každý

ten prezident udělal. Tak od roku 48 první byl Gottwald, ten zcelil rány. Za ním Zápotocký, ten udělal z volů pány. Pak byl Novotný, ten udělal z k*rev dámy. Svoboda v Rusku známý a Husák neví cos náma, máme vyžraný krámy

Jak se změnilo fungování města?

• Paní S: Například lístkový systém byl. Když mě maminka posílala do obchodu pro věci na dort, aby na neděli bylo něco lepšího, odstříhávali nám z těch lístků na cukr, na mouku a další.

• Paní J: Ty lístky jsme vyfasovali každý měsíc, to si prodavači odstřihávali ty čtverečky, to byly takový nimravý papírky, to snad nebylo ani možný

• Paní V: My jsem stáli fronty na všechno. Na základní věci jako toaletní papír, banány, nebyl skoro žádný výběr. Když něco lepšího, tak jedině přes známého.

• Paní M: Banán nebo pomeranč, to jedině na Vánoce.

• Paní J: Tahle ulice, co je Pražská, tam byl řezník, papírnictví a další krámy. A po druhý straně byly Židi. Tam byli oděvy, tam byly největší prodejny, nejluxusnější. Cukrárna Stáňa, na Slovance a tak dál.

• Paní S: Jééjej, to bylo dávno

• Paní J: Ta pražská to byl samej obchod, jeden vedle druhýho,

• Paní S: A ještě tou Hostomickou ulicí, to byl samej obchod taky. Tam bylo řeznictví,

cukrářství, kovář tam byl.

• Paní V: Tady toho bylo hodně, Dobříš bylo okresní město v roce 60. No a co je teď

Pečovatelák, to byla okresní budova. A kino tam blízko bylo krásný

• M: Do kina jsem chodila já, s mužem budoucím,

• Paní S: Před tím bylo kino v Sokolovně, tam co se tancovalo, přinesly se židle a koukalo se.

• Paní J: My jsme chodili tam do toho hotelu Na knížecí, to jak je Sokolovna, tak vedle.

• Paní S: A tady vedle zámku, jak je teď zahradnictví, to byla fíkovna. A tu komunisti zabrali a pak skončila.

• Paní V: Taky vzhled města se hodně změnil. Bytovky se začali stavět v 60.letech.

Jak se dál vyvíjel Váš život?

• Paní V: Práce byla, to se muselo dělat. To jako dneska nemusej, protože dostanou podporu. Kdo nepracoval, to byl trestný čin.

• Paní S: A na brigády se povinně jezdilo. Vybírat brambory a na chmel. Protože republika se musela zmátožit. A to se vždy jezdilo s velkou slávou, muzika k tomu hrála a dobrá nálada panovala.

Povedlo se Vám někdy vycestovat na západ?

• Paní M: Tak hranice byly přísně střežené a museli jste mít spousty povolení aby jste mohli odcestovat. Když se jim něco nelíbilo nebo si to chtěli vzít, tak to zabavili. Můj manžel vždycky říkaval: ,, Já bych tam ani nic nechtěl, já bych to chtěl jenom vidět." A dočkal se. Když měl padesátiny, tak jsme byli v Rakousku.

A jak to na Vás působilo?

• Ježiši, no to bylo, to bylo krásný.

• Paní J: Moje dcera pracovala v Příbramský nemocnici jako zdravotní sestra a dostala se tam jedna Rakušačka. A protože moje dcera byla jediná, která uměla německy, začaly spolu kamarádit a potom nás pozvala do Vídně. Tak nám v 70. letech protekčně povolili jet do Rakouska. A když jsem tam byli, tak protože můj muž uměl německy, tak se nás ptaly, jak to u nás je, kolik máme nezaměstnaných. Oni, že mají 2 procenta. Můj muž jim říká, u nás není žádný procento. A oni: ,, Jak to děláte?" Zavírali lidi, když nechtěli dělat. Tak ti Rakušáci kroutili nad tím hlavou.

Tady na Dobříši je velmi početná a silná skupina věřících lidí. Náboženské vyznání se ale neslučovalo s komunistickou ideologií. To pro vás muselo být obtížné.

• Paní M: Tak do kostela se samozřejmě chodilo i když se nesmělo. Bylo to sice méně lidí, než dnes, ale stejně. Jako byly za to různý postihy, byli jsme evidováni, sledováni, ale například já osobně jsme chodila do devítky ještě na náboženství.

Jak jste celkově vnímali život za totality? Jak jste prožívali revoluční rok 1989?

• Paní V: Nás mladý to moc nezajímalo, protože se museli vydělávat peníze a prostě když se člověk choval slušně, tak nepotřeboval vědět, co dělá vláda.

• Paní J: Já si nevzpomínám, že by jsme si stěžovali, to nemůžu říct. Jako někdo asi jo, ale my chudí lidi jsme si nestěžovali. Důležité bylo to, že je práce, co jíst. Jinak

si nepamatuju u nás doma, že by proti nim někdo něco měl.

• Paní S: Každý se snažil uživit, já si nepamatuju jak jsem to prožívali.

• Paní M: My doma jsme se o něčem takovém, jako že Praze proběhla revoluce dozvěděli přes televizi. A taky Svobodná Evropa, ta se u nás poslouchala pořád.