Albína Šišková

Dostali jsme za úkol, udělat rozhovor s pamětníkem, který prožil druhou polovinu 20. století v okolí Dobříše. Já jsem si zvolil naší sousedku paní Šiškovou, která svolila k rozhovoru. Albína Šišková (za svobodna Benešová) se narodila 16. prosince 1941.

Kde jste prožila dětství?

Prožila jsem ho ve Starém Kníně (tehdy ještě nespojený s Novým Knínem), kde jsem se jako narodila. Rodiče měli menší hospodářství. No tak nějak jsem s tím hospodařením splynula. Drželi jsme husy a králíky. Pásli jsme husy a chodili jsme na pole. Tak to bylo opravdu hezký. Dělali jsme i ohníčky. Kamarády jsem tam měla taky. Bydleli jsme hned naproti Kocábě. Tak tam jsme se v létě vyřádili. Bylo to docela pohodový. Já jsem šla do školy, dříve než mi bylo šest let. Ve Starém Kníně potřebovali do počtu. Byla zde dvoutřídka. Pan řídící přemluvil naše rodiče, aby to zkusili a kdyby mi to nešlo, tak bych se mohla vrátit domů. 1. září jsem nastoupila a až v prosinci mi bylo šest.

Pamatujete si něco z Vítězného února?

Moc si nepamatuji o Vítězném únoru. Moje rodiče měli obavy. Měla jsem ještě mladšího bráchu. Oni před námi moc o tom nemluvili. Když se to tak vezme zpátky, moc s tím Vítězným únorem nesouhlasili. Probíhalo to s obavami. Starší brácha vycházel ze školy. Mysleli, že může na nějakou dobrou školu, ale ředitel v Novém Kníně se bál. Vystupoval jako, musíte todle a musíte tamto. Bráchu hnal na horníka. Tehdy potřebovali zaplnit doly, tak ředitel furt prosazoval, aby šel na horníka. Naši byli proti tomu. To nebezpečí a ta těžká práce. Potom se domluvili na rozvodných závodech, že půjde na elektrikáře. To se také setkalo s odporem ředitele, ale to se naštěstí prosadilo. Pomohl tomu i ředitel rozvodných závodů. To byla naše první potíž v 1948.

Když jsem vycházela já, bylo to už volnější. Dobře jsem se učila a byla jsem malá a slabá, takže nějaké učňoství to nebylo pro mě. Rok předtím se rušili gymnázia a otevírali se jedenáctileté střední školy. Pak byly dvanáctileté. Já a další čtyři děvčata jsme se přihlásili na tu jedenáctiletou. Vyšli jsme z osmičky a chodili jsme tři roky na Dobříš.

Kdo byli Vaši sourozenci?

Měla jsem staršího bratra Josefa, ten šel na elektrikáře. Bohužel už zemřel. Mám ještě mladšího bratra Stanislava a ten teď žije ve Starém Kníně, v rodném baráku.

Kdy jste ukončila studium?

V roce 1958 jsem ukončila studium. Rovnou jsem šla do kanceláře. Zaučovala jsem se na účetní.

Jak jste se seznámila s manželem?

Manžel a já jsme byli stejný ročník. Manžel nejdříve chodil do obecné školy v Korkyni, a pak začal chodit na školu ve Starém Kníně. Znali jsme se už ze školy. V Chotilsku měli větší hospodářství. Měl dva starší bratry. Jeden šel na obchodníka a druhý šel na veterinárního technika. Takže on jako třetí sklouzl do zemědělství, byla to tendence tehdy. Kdo dal pole do statku, tak ať dá i pracovní síly. Jeho rodiče pracovali ve statcích a někdo musel zůstat na chalupě z mladší generace. Tak to sklouzlo právě na manžela. Šel na zemědělské učiliště v Královém Dvoře. Byl zde rok a dobře se učil. Byl tedy doporučen na zemědělskou střední školu v Březnicích. Chodili jsme i na zábavy, takže jsme znali a tak jsme se dali i dohromady.

Mezitím co chodil do Březnice, tak mu zemřela maminka. Bylo jí 51 let. Na chalupě v Chotilsku žil ještě jeho starší bratr, než si postavil dům v Dobříší. V roce 1962 jsme se brali, tak jsem si to zde trochu taky rychtovali. Měli jsme dvě místnosti, kuchyni a ložnici. Vedle nás měl ložnici manželův otec. Když jsme stěhovali nábytek, byl zrovna po chřipce. Léčil se předtím z tuberkulózy. Doktor mu našel na plicích stíny, tak se přesídlil do sanatórky v Dobříši na léčebnu TBC. Byl zde necelý půl rok a ranila ho ve spánku mrtvice. Bylo to v roce 1963. Zůstali jsme v Chotilsku sami, tak jsme si to začali nějak upravovat.

Kolik máte dětí a kdy se narodili?

Mám dvě děti Stáňu a Víťu. Stáňa se narodila v 13. ledna 1965. Víťa se narodil 10. března 1969.

Jak jste prožívala pražské jaro a následný vpád vojsk Varšavské smlouvy?

Stánička byla malá. Maminka na tom nebyla dobře, dělala těžkou práci na statku. Tatínek se dozvěděl, že v komunále v Kníně hledají účetní, a tak se maminka rozhodla, že bude hlídat Stáničku a já bych mohla nastoupit v tom komunále jako účetní.

Prožívali jsme to hodně v práci. Byli jsme na napnutí a doufali jsme, že Dubček něco prosadí a že bude všechno volnější. Z doslechu jsem se dozvěděla kolik lidí trpělo. Ti estébáci byla pakáž. 68 rok jsme velmi vítali. Prožívali jsme to.

Ráno mě jednou vezl ráno manžel do práce a pustila jsem rádio. Z rádia jsme se dozvěděli, že jsme okupovaní Rusy. Furt se říkalo, že to byla vojska Varšavské smlouvy, ale věděli jsme, že to byli Rusové. Chotilskem vůbec neprojížděli, ale Knínem určitě ano. Tehdy na kopečku, kde je teď pískovna, měli tank. Mířili na Knín.

Pohybovali se tady, ale žádné výtržnosti se neděli. Lidi byli vyplašení. Báli se jich. Z Prahy se nám toho moc nedoneslo. Až později ze záznamů jsme viděli jak na Václavském náměstí hořeli autobusy, jak byla převrácená auta, jak se tam střílelo. Jen pár lidí z Prahy nám nastínilo situaci. Velmi jsme vítali to Jaro, bylo to holt zklamání s Rusy. Pak se upálil ten Palach. To pak vnášelo smutek a nostalgii mezi lidi.

Jak jste tedy prožívali normalizaci?

Jak se říká: drželi jsme pusu. Báli jsme se, co bude dál, když se toho komunisti vehemencí chytili.

Za komunismu se dost šlo po náboženství, jak jste to tedy jako křesťanka vnímala?

Chodili jsme pořád do kostela. Nepřestali jsme. Moje rodiče i manžela rodiče si na to potrpěli, zvlášť jeho tatínek, který byl velmi křesťansky založený. Já jsem potom i děti přihlásila na náboženství. Oba dva chodili dva roky do Korkyně a do Korkyně, kam chodily další děti, dojížděl pan farář ze Slap.

Když Stánička chodila do měšťanky, jednou za mnou přišla a říkala: "Mami, pan ředitel chce, abyste přišli do školy za ním." Tak jsem se tedy odhodlala a šla. Jenže on tam nebyl, někam odjel, a tak jsem se o to už nestarala. Když se to pak stalo se s Víťanem, já jsem onemocněla na žlučník, takže tam musel můj manžel. Paní ředitelka mu říkala, že to nemá cenu, že se nedostanou na školu. Manžel se vymluvil na mě, že já si to přeji. On že se teď o tohle musí starat sám kvůli tomu, že jsem v nemocnici. A ona mě znala osobně a když se doslechla o mé nemoci, tak toho nechala. Takže to nějak prošlo. Tak jsme teda chodili do kostela. Nejdříve v Kníně, a pak na Živohošť.

Před Sametovou revolucí, se podařilo v Berlíně strhnout Berlínskou zeď a vlastně tím, povstát úspěšně proti režimu. Vítala jste, že přichází konec?

Já teď přesně nevím. Myslím, že to bylo nejdříve s těma trabanty. Všichni odjížděli z Východního Německa sem do Prahy k západoněmecké ambasádě. Nechávali je v ulicích a přeskakovali zeď ambasády a vlastně přes cokoliv, co jim bránilo se dostat na ni. Auta nechávali a tam žádali o azyl. Nevím jestli to bourání zdi bylo po trabantech, nebo jestli bylo před. Vlastně ono to muselo být po bourání, jinak by tohle tak snadno nemohli. To už jsme věděli, že se to bortí.

Velmi jsme uvítali, když přišel k moci Gorbačov a prohlásil, že se nebudou plést do záležitostí okolních zemí, jejich satelitů. Byl to náznak, že naši komunisti nebudou mít tak velké útočiště u nich. Oni nemohli bez jejich souhlas skoro nic. Báli se jich potom, co se stalo v 68. Byla jsem ráda, že se Gorbačov dostal k moci a svitla naděje, že se to konečně uvolní.

Potom vyhlásili v 89 na jaře, že bude svatořečení Anežky České v Římě. Tak jsme se dostávali dohromady, ti co chodili do kostela a mysleli jsme na to, jaké by to se tam dostat. Ono se to pak najednou všechno uvolnilo a že bychom mohli dostat souhlas. Nejdříve se přemýšlelo, že to bude v katedrále sv .Víta. Toho se soudruzi báli, tak se radši rozhodli, že nás pustí. Ale nečekali, že nás bude tolik.

Vyplnila jsem ten dotazník a zařídila jsem si propustku už v červenci. Bylo to takové nenápadné. Oni si říkali, že ona do Itálie jede na dovolenou a nespojovali si to. Z Prahy bylo vypraveno pět vlaků a ještě nějaké cestovky vypravili autobusy. Někteří si dovolili i auty. No on se to nějak posčítalo a jelo nás tam deset tisíc. Smáli jsme se tomu. Po těch dlouhých letech, Češi dobyli Řím. To proběhlo v Neděli a v Pondělí v aule ve Vatikánu, se svatý otec Jan Pavel II. setkal s českými poutníky. Tehdy už tam vystupoval páter Halík. Ne jako kněz, byl tajně vysvěcený. To se nesmělo dostat na veřejnost. Já sama to taky nevěděla. Měl krásnou promluvu a lidi skandovali: "Papež musí do Prahy." Tak jsme se vrátili v úterý.

Ve vlaku jsme se dozvěděli, že bude děkovná bohoslužba za svatořečení u svatého Víta. Tak já se tam taky vypravila. Já nikde nesměla chybět. A když to skončilo, já se vypravila na Smíchov tramvají. Jenže mi ujel autobus domů. Viděla jsem ale jak táhnou houfy lidí na Letnou, a tak jsem si řekla, že já tam můžu jít taky. Tak jsem se dostavila na Letnou, byla jsem tam do čtyř. Tam to bylo narvaný, hlava na hlavě. Bylo to ohromný. Pak jsem jela konečně domů a dostala se tam až v pět. To mě přivítal manžel a říkal, já si to myslel, že jsi tam taky.

Takže nejen jako občan ale i jako křesťan jste byla ráda za Sametovou revoluci?

No určitě. Velmi jsem prožívala ten útlak. Byla jsem prostě ráda, že to takhle dopadlo. A to že byl Havel prezidentem, to bylo úžasný. Ten nás otevřel světu. Z východní části se vědělo o našich fotbalistech a hokejistech. No když se tam řeklo Česko, tak tápali. Ale když se řekl Havel? To hnedka věděli. Byl to dramatik. On tu situaci uměl dobře vystihnout a slova krásně pokládal. Jeho promluvy byly krásné. Uměl nadchnout lidi.

Tak se to nějak stalo. Sice jsme získali tu svobodu. Někdo toho uměl tak zneužívat, že je z toho člověku smutno. Taková ta hrabivost, mít co nejvíc a to je člověku líto, že se lidi takhle změnili.

Dokdy jste pracovala jako účetní?

Do 93 jsem ještě pracovala jako účetní než se rozpustil podnik Státní statky. Pak jsem se rozhodla pomoci v Kníně založit charitu. Já, paní Bouchalová a paní Vršecká, to jsou zdravotní sestry, a dále pan Bouchal a hlavně pan doktor Žák, který je ředitelem dosud. My jsme byly na těch prvopočátcích. Tak se to nějak nabalovalo a další vesnice chtěli pomáhat. Všude jsou staří lidé, kteří potřebovali pomoci. Tak jsme jim nosili nákupy, obstarávali léky. V roce 1998 jsem odešla do důchodu, ale ještě jsem podle potřeby Charity pomáhala, kde bylo potřeba. Podle potřeby jsem pak pomáhala v rodině syna a dcery, se kterými nyní žiji, protože jsem sama. Manžel před deseti lety zemřel a moje rodiny jsou mi velkou oporou.