Paní K. L.
Zpracoval: Tereza Neprašová, Alžběta Lacková a Štěpánka Máchová
Rozhovor s pamětnicí 2. sv. války
Rozhovor jsme vedli s paní K.L., která nyní žije v obci Višňová a 2. světovou válku prožívala ve vesnici Županovice jako dítě.
Mladí kluci před Němci utíkali, protože koho chytli, toho zajali a museli jet do Německa pracovat. Hodně lidí z vesnic tímto způsobem zajali, i ženy. Byli potom odvezeni pracovat tzv. do Rajchu. Nejen, že pracovali zadarmo, ale měli pořád strach o život, protože tam neustále byly nálety. Házeli tam bomby a všechno se tam mlelo. Navíc měli minimum jídla a i za drobnou krádež jim hrozil trest smrti. Pamatuji si, že jedné paní z Županovic, která tam byla v kuchyni, se podařilo ukrást dvě vařené brambory. Byl nálet a ona chudinka strachy trnula, aby na to nepřišli, protože oni byli schopni někoho zabít i skrz bramboru. Nesměli nic, jenom to, co jim dali. Každý se bál, aby nemusel do Rajchu. Museli tam dělat od rána do noci, do školy se nechodilo a museli stále pracovat i mladí kluci a děvčata. Měli tam bídu a spousty českých děvčat a kluků tam zahynulo.
Dále, jak jsem již zmiňovala, tak kousek od naší vesnice tekla Vltava a za ní byl německý tábor. Pamatuji si, kolik utopených Němců plavalo po Vltavě po zásahu Rusů. Břicha nafouklá, plavali po Vltavě a poté je voda vyplavila. Tou dobou jsem byla ještě malé dítě. Společně se svými kamarády jsme po nich házeli kameny a říkali jsme: "To máš za to, že jsi nám tady zabíjel lidi."
Ale potom to bylo, jako když dopadne bomba. Rusové byli věčně hladoví, všechno snědli a naopak pomáhat nechtěli. Místo aby šli pomoci sedlákům posekat trávu, tak šli do spíže. Navíc jedli rukama, nebo přímo z hrnců.
Ženy před Rusy utíkaly, protože jak už dlouho žádnou neviděli, tak se po nich pořád otáčeli. Manželky se bály chodit domů a sedláci je museli schovávat. To předtím Němci, ti zase na ženy neměli chuť, ale všechny zabíjeli.
Taky jsme museli odvádět mléko, skoro jako daň. A taky sádlo a vajíčka. Pamatuji si, že tam byla sběrna a máma tam musela nosit kýble s mlékem. Říkalo se tomu kontingent. Byla bída, bralo se všechno, každé vajíčko, krapet mléka, my neměli ani kousek, čím omastit oběd. Tehdy se všechno hlídalo, ani prase jsme zabít nesměli. Za komunistů se nejlépe měli dělníci. Zato po sedlácích šli nejvíc, nám bylo podobně jako za války.
Za takové peníze jsme skoro neměli co jíst, většinu potravin jsme museli odvádět. Jedli jsme v podstatě jen suchý chléb a ovoce, co jsme kde natrhali. Byla to těžká doba. Když jsem chtěla jít k muzice, musela jsem se zadlužit k sousedce, jestli by mi nedala 10 korun na vstup. Jednou za měsíc jsme měli výplaty, kde nám dali jen pár korun a z toho jsme zase museli dát polovic těm, u kterých jsme měli dluh. Všichni, i mladí kluci, byli v podstatě žebráci. Peníze nebyly, práce bylo hodně a málo placená. Museli jsme dřít od rána do večera. To byla nejhorší doba.
Dnes je to úplně jiné. Můžete chodit do školy, na obor, jaký si vyberete. Tehdy museli mladí pracovat, aby měli co jíst. Vy teď máte všechno, a ani si to neuvědomujete. Můžete si koupit, na co máte chuť, jsou na to peníze a ty obchody jsou dneska všeho plné.
Když jsem byla malá, tak to bylo těžké. Nechtěla bych to prožívat znovu.