Jitka Pokorná

Kde jsi prožila dětství?

Dětství jsem prožila v Českých Budějovicích, kde jsem se také narodila. Můj otec byl veterinář, takže jsme se zrovna špatně neměli. Maminka byla v domácnosti, jak už to bylo zvykem. Byla jsem v tu dobu taková bezstarostná holka, která si žila svůj život. Podle mnoha zkušeností jsem byla i velmi pěkná. (ušklíbnutí) Například, když jsem chodila na základní školu, tak pro mě kluci psali domácí úkoly a dokonce i básničky.

Jaké máš vzdělání?

No, vystudovala jsem gymnázium v Českých Budějovicích, ale kvůli tehdlejšímu režimu a kvůli postoji mého otce jsem nemohla jít studovat na vysokou školu a proto mám pouze nástavbu na zdravotní laborantku. Byla jsem hned mezi prvními, kteří odmaturovali na tomto oboru a se mnou asi dalších čtyřicet lidí.

Co se týká rodiny?

Mám jednoho staršího bratra, ten se jmenuje Libor Mikuláš a stále žije v Českých Budějovicích. Mám pouze jednoho syna, který se jmenuje Pavel.

V jakém roce jsi se přistěhovala do okolí Dobříše?

Nejdříve jsme bydleli ve Českých Budějovicích, kde můj otec pracoval jako veterinář. Pak jsme se přestěhovali s manželem do Františkových Lázní, kde manžel pracoval jako primář. Vzhledem k tomu, že manžel byl kádrově nevhodný pro lázně, tak byl z politických důvodů donucen odejít a tak jsme se v roce 59 odstěhovali do Něčíně, kde manžel nastoupil jako obvodní lékař. Ale protože ubytování bylo extrémně bídné, tak jsme se v roce 60, než syn Pavel začal chodit do první třídy, odstěhovali přímo na Dobříš.

Druhá světová válka?

No všechno to bylo dobrý do toho 38, kdy nám sebrali pohraničí a začal se projevovat Hitler nebo jak bych to řekla jinak, začal nás terorizovat Hitler. Pak se začal vyvíjet nějaký nátlak a začalo naše neblahé období. Protože to bylo tak, že nám sebrali Sudety, kde jsme měli příbuzný, tak ty byli potom na chvíli u nás. Pak si našli v Praze byt a tak to přežili docela dobře. Potom byla mobilizace, mysleli jsme, že se teda budeme bránit Němcům, ale no asi zaplať pánbůh, že nedošlo na to válčení , protože bychom to stejně hrozně prohráli a dopadli bychom jako Poláci, kde bylo snad 6 milionů mrtvých po válce. Potom přišla Heydrichiáda, kdy byl popraven můj strýc a ta jeho rodina, jak ta dopadla. Jeden syn v koncentráku, kterého už vyhodili jako mrtvého na hromadu mrtvol, ale někdo ho sebral a nechal ho u sebe, takže to přežil, ale stejně měl tak poškozený zdraví, že asi za 3 roky stejně umřel. Druhej utekl za hranice a třetího popravili a kvůli tomu, že ten jeden byl v zahraničí, potom celá jeho rodina musela do takovýho sběrnýho tábora na Moravě. V pětačtyřicátým jsme se všichni radovali, že už je to za námi a nevěřili jsme, že už to konečně skončí a taky jsme měli pravdu, protože za nedlouho přišel 48.

Nějaký pěkný zážitek na válku?

No, den před obsazením, to bylo zrovna takový hnusný počasí, všude závěje, dokonce jsme pomáhali vytahovat auta z příkopů, z toho jak zapadli. Maminka nás vzala sebou do Prahy, když si jela pro kroj ve kterém prý bude oslavovat až Hitler zase vypadne z našich zemí a bude vítat svobodu v kroji, tak prodavačka v tom obchodě už věděla, že to přijde a koukala na mojí maminku jako na blázna, když si přišla pro kroj. Ale i tak jí udělala jeden z těch nejhezčích krojů, protože si myslela, že jí stejně všechnu tu látku zabaví. Maminka byla hrozně velká vlastenka, dokonce ani k židovi nechodila nakupovat, i když to měl třeba o pár haléřů levnější, tak maminka radši půjde k Čechovi a připlatí si za to.

Jaký pro Tebe byl rok 1948?

Můj otec byl hned v únoru, v tom slavném únoru, jak se o něm píše, vyhozen z práce, ale naštěstí zvěrolékařů bylo hrozně málo a tak dostal místo v Teplicích-Šanov a tam zůstal až do svého důchodu. Pak se vrátil do Budějovic a ještě pak pracoval v kafilerii asi 7 let a psal články o kafilerii a dokonce potom i přednášel v Brně študentům na univerzitě o téhle kafilerii. Já jsem ale kvůli postoji svého otce, sice udělala maturitu, ale nemohla jsem na vysokou školu, byla jsem ráda že mě přijala na nástavbu s maturitou, vlastně to byla první laborantská škola, protože v 48 vyhodili hrozně mediků a farmaceutů, tak udělali první běh laborantů, takže já jsem vlastně první laborantkou českých zemí, bylo nás teda 40. Pak jsem pracovala jako zdravotní laborantka. A potom jsem se teda vdala v 52 a v 54 se narodil tvůj otec a pak jsem byla dvanáct let doma. No po dvanácti letech jsem šla zase pracovat jako laborantka. A pracovala jsem na sanatorce tady na Dobříši až do 67 let.

Jaké jsi zažila hrůzy během komunistického režimu?

No, v 64. Jak zabavovali to zlato, no to ale už bylo dřív. To bylo hrozný štěstí, že to bylo až v tom 64 roce, protože to už začali bejt určitý práva, takže já jsem byla odsouzená jenom podmíněně a s velkou pokutou, že jsem dědictví po babičce neodevzdala státu asi za 2 koruny gram zlata, to byla povinnost a šperky, že jsem je neodevzdala, tak za to jsem dostala podmíněný trest a vysokou pokutu, po sametový revoluci mi sice tu pokutu vrátili, ale zlato... to jsem se prostě rozhodla, že se nechci tahat po těch dlouhých soudních procesech kvůli vrácení zlata. To mi za to nestálo.

Jak si reagovala na rok 1968?

My jsme to čekali. Právě jsem se hrozně obávala, že když si takhle pouštěli pusu na špacír proti Sovětskému svazu všichni, že se něco stane, že nám to nedovolí. Vždyť jsme je znali! Tak já nevím jak si to představovali, že si to v Rusku nechají líbit. Pořád jsme měli strach, že jsme tomu nemohli uvěřit prostě, že by nás nechali bejt. Takže jsme čekali, že to s námi špatně dopadne, všichni ti lidi, kteří naříkají na 68, tak to hlavně odnesli členové komunistický strany, kteří vystoupili ze strany na protest proti ruské okupaci a my kteří jsme nikdy ve straně nebyli a nikdy jsme se nehlásili ke komunismu, tak jsme to přežili celkem v klidu. Nebyli jsme vyhozený z práce, prostě jsme existovali dál. Sice nešťastně, litovali jsme ty ostatní, který byli vyhození, ale co se dalo dělat. Tentokrát se na nás nemstili jako na nestranících. Prostě se to naštěstí nedalo srovnat se situací v padesátých letech.

Sametová revoluce?

Taky jsme tomu nemohli uvěřit, ale přece jenom, když se začali vracet lidi ze západu, Karel Kryl a tyhle ty osobnosti. Tak jsme si říkali, tak asi jo asi to tak vydrží a už jako celý národ povstal, takže už jsme doufali, že to dopadne dobře. Já osobně jsem s tím neměla skoro nic společného. Moc jsem se těchto událostí neúčastnila, ale byla jsem ráda, že už je to všechno za námi. Hranice se otevřeli a začalo se mluvit všude jinak, tak svobodně a nikdo už se nebál říct svůj názor. Mohli jsme najednou cestovat do zahraničí a všechno se začalo zlepšovat.