Blanka Machatá

Rozhovor jsem udělala se svou babičkou, která souhlasila s vytvořením celého projektu a jeho sdílení na internetu jí nevadí. Babička se narodila 3.12.1943 ve Štěchovicích, kde žije dodnes. Zavzpomínala na své dětství, život za totalitního režimu, na rok 1989,...

Veronika Kulhavá

(Na projektu spolupracovala Veronika Valtrová)

Blanka Machatá (rozená Braná)

Dětství a rok 1948

Narodila jsem se 3.12.1943. Moje dětství bylo z hlediska dnešní výchovy asi poněkud neobvyklé. Rodiče vlastnili malou restauraci, přesněji kantýnu pro dělníky, kteří pracovali na stavbě přehrady. Na naši výchovu jim moc času nezbývalo, ale jakmile měli trochu času, věnovali se mně a staršímu bratrovi maximálně. Hlavně tatínek pro nás vymýšlel různé hry, hrál nám loutkové divadlo a chodili jsme na dlouhé procházky. Vedl nás k lásce ke knihám, k divadlu, vyprávěl nám úžasné příběhy. Jinak jsme se museli naučit naprosté samostatnosti. Jak se říká, vyrůstali jsme jako dříví v lese a tak jsme samozřejmě zažívali i různá dobrodružství a tropili rošťárny. Pro děti ideální situace. A tak jako každé děti, tak i my samozřejmě moc nevnímali dění kolem nás. Válka skončila, lidé se nadechli svobody, ale tato euforie brzy skončila. Po roce 1948 jsem už i já začala pociťovat změny, které nastávaly. Bylo cítit napětí a i rodiče začali mluvit jinak. Po politických procesech a popravě Milady Horákové se už tatínek neudržel a dodnes si pamatuji, jak zoufale pobíhal a sprostě vykřikoval, aniž by bral ohledy na to, že jsme v místnosti. To bylo do této doby naprosto nemyslitelné, jednak před námi sprostě nemluvil a pak se rodiče o politice před námi dětmi raději nezmiňovali, abychom něco ve škole neřekly. Situace byla opravdu vážná, nikdo nevěděl, čeho můžou být lidé ze strachu schopni. Znárodňování bylo v plném proudu a tak tatínek prozíravě skončil svoje podnikání. Alespoň nám zůstala střecha nad hlavou. Ale punc dětí živnostníka se s námi táhl do dalšího života.

Školství tehdy a dnes

Ani bratr ani já jsme se nemohli dostat na střední školu, i když jsme byli jedni z nejlepších žáků. Bratr se nakonec dostal na školu až v Kutné Hoře, já jsem po různých peripetiích začala navštěvovat 11letou střední školu v Praze. Nedovedla jsem si v té době představit, co rodiče asi zažívali, ale když mne potkala stejná situace s mými dětmi, poznala jsem, co je to za peklo. I když v té době už nastávalo určité politické uvolňování, znovu se dostal na povrch můj špatný kádrový profil a s umístěním mých dětí probíhal velmi podobný proces, jako v mém případě. Nakonec i tentokrát všechno dobře dopadlo, syn vystudoval Gymnázium Karla Čapka v Dobříši, dcera ekonomickou školu v Praze. A tak největší změnu ve školství od mého dětství vidím v tom, že si každý může vybrat a studovat školu podle svých schopností a zájmů a nemusí být odkázán na blahovůli nebo spíše zlovůli politického systému. Jinak si myslím, že těžký úděl učitelů i žáků je pořád stejný, jen je trochu uvolněnější ve vzájemných vztazích. A je těžké posoudit jestli je to dobře nebo ne. Faktem ale zůstává, že jsme zlobili a vyváděli stejné lotroviny jako děti dnešní, ale velké drzosti jsme si nedovolili ani doma ani ve škole.

Studium

Odešla jsem studovat do Prahy v době, kdy mi bylo jenom třináct a půl roku a tak nebylo divu, že změna prostředí a vytržení z rodinného prostředí způsobilo, že se můj prospěch v prvních měsících značně zhoršil. V té době jsem po vzdělávání se vůbec netoužila, ale nechtěla jsem zklamat rodiče, tak jsem se vzchopila, postupně jsem známky vylepšovala a maturitu zdárně složila. Jsem ráda, že jsem vytrvala, protože se mi i to základní vzdělání mnohdy hodilo. Dnes už nevím, co všechno jsem si odnesla ze školy, ale jedno jisté je, že každé i sebemenší vzdělání je přínosem, i když jediné, co si bezpečně pamatuji ze školy je trojčlenka. Možná, že je toho je víc, jen už nevím co to je.

Po maturitě jsem nastoupila do učení v Obchodních tiskárnách jako litografka. Byla to velice zajímavá práce, která mě celá léta těšila a nepřestala mě bavit. Byli jsme i dobrý a kamarádský kolektiv a na pracovišti jsme užili spoustu legrace. Ta nás postupně přecházela, když se politická situace vstupem ,,spřátelených armád'' začala měnit.

Rok 1968

21. srpen 1968 mne zastihl na dovolené v Bulharsku. Byla to situace, která se těžko popisuje, ale na kterou se nedá zapomenout. Neměli jsme dostatek zpráv z domova a z útržkovitých zpráv z malého chraptícího tranzistoru jsme se mnoho nedozvěděli. Navíc jsme byli neustále obklopeni tajnou policií a nikdo z nás nevěděl, co bude dál.

Mnoho lidí ze zájezdu cestou emigrovalo, ale mne hnal domů strach o rodiče. Režim se s rodinami emigrantů moc nemazlil. Když jsem po strastiplné cestě domů vystoupila z vlaku, procházela jsem Prahou a viděla rozstřílenou budovu Národního muzea, tanky s ozbrojenými vojáky a zoufalé lidi, přepadla mne taková tíseň, hrůza a nenávist k nezvaným okupantům, že se jí nedovedu zbavit dodnes.

I když to zní moc nadneseně a frázovitě, nastala pro náš národ opravdu doba temna. Strach udělal z lidí vystrašené stádečko o kterém se nevědělo co provede. Následující normalizace všechno ještě víc zhoršovala, až zasáhla i naše pracoviště. Dřívější kamarádi se měnili, začali na sebe nevražit kvůli hloupostem, začali si závidět každý halíř, dokonce na sebe donášet, jen aby si chránili svoji kůži. Nejlepší obranou bylo o nic se nestarat a věnovat se své rodině a pokud možno na tu devastaci lidské společnosti nemyslet. Nebyla jsem žádný disident, ale rozhodně jsem se odmítala zúčastňovat akcí, které odporovaly mým názorům. Nevstoupila jsem do brigády socialistické práce a tím jsem své vystrašené kolegy asi pěkně podráždila, zvláště když viděli, že se mi nic tak hrozného nestalo. Pravda je ta, že ani nic dobrého. Nesměla jsem vycestovat do zahraničí téměř 17 let. V té době se přiděloval tak zvaný devizový příslib, který schvalovala závodní organizace komunistické strany, a ten jsem nikdy nedostala. Protože jsem měla malé děti a dobré rodinné zázemí, netrápila jsem se takovými záležitostmi. Tak se chovala většina lidí - ignorovali veřejné dění a každý se uzavřel ve svém prostředí. Trvalo mi hodně let, než jsem se rozhodla vybočit ze zajetých kolejí a trochu změnit svůj život. Nedělala jsem si žádné iluze, že to bude jinde o moc jiné. Po zkušenostech z jara 1968, kdy většina národa doufala, že se politický stav uvolní a že vše bude měnit už jen k lepšímu, a když pak přišla ta ledová sprcha, už jsem v nic nevěřila i když jsem potají stále doufala.

Situace na dosavadním pracovišti, kde jsem strávila téměř třicet let, s lidmi výborně vycházela a myslela jsem si, že se máme vzájemně rádi, se stále více hrotila. Překvapilo mne, že po mojí rozepři s vedoucí se nenašel ani jediný "hrdina", který by se mne zastal a tak uzrál čas na podání výpovědi.

Rok 1989

Odešla jsem začátkem roku 1989, aniž bych věděla, co budu dál dělat. Ale štěstí mi přálo a v krátké době jsem našla pěkné místo v propagačním oddělení jedné velké firmy v Praze. A tam mne zastihl ten krásný okamžik, kdy se zhroutil ten obludný systém. Byla to pro mne jedna z nejlepších chvil života. Konečně se od té doby můžeme cítit jako lidé a ne jako nějaké vylekané naprogramované loutky, a proto bychom si toho měli vážit a zbytečně nefňukat. A sem tam si připomenout, jak se těžce žilo našim předkům.

V novém zaměstnání jsem byla velice spokojená, práce byla podobná jako ta kterou jsem vykonávala celý život, takže jsem bez problémů zapadla do kolektivu náročných kolegů. Ale vše se po sametové revoluci začalo měnit a změny zasáhly i do naší práce. Staří kolegové odešli do penze, většinu našich zakázek převzaly profesionální firmy a tak bylo naše pracoviště zrušeno. Celou dobu jsme spolupracovali s podnikovou tiskárnou a tak jsem našla další uplatnění tam. Ale ani to netrvalo věčně, po necelých deseti letech skončilo i toto oddělení, tiskárna byla také zrušena. Ale to mi scházel do důchodu už necelý rok, tak jsem na nic nečekala a využila možnosti skončit svoji pracovní kariéru.