Rodák z Bykoše

V rámci hodiny dějepisu, jsme byli požádáni, zdali bychom mohli vypracovat rozhovor s pamětníkem, který má v nejlepším případě nějaký vztah k Dobříšsku nebo jeho blízkému okolí. Jelikož polovina mé rodiny pochází z nedalekého okolí Brd a Berouna, požádal jsem mého dědu, jestli by mi zodpověděl pár otázek týkajících se jeho dětství a života za komunismu.

Mohl bys mi o sobě prosím říci na začátek nějaké základní informace?

Narodil jsem se roku 1947 v obci Bykoš (asi 15 km od Berouna a 10 km od Dobříše). Druhou světovou válku jsem tedy naštěstí nezažil. Mám jednoho mladšího bratra, který dodnes žije v naší rodné obci, ačkoliv já jsem se již dávno přestěhoval. Moji rodiče pracovali na poli jako rolníci a později jako zaměstnanci JZD. Maminka byla o 12 let mladší než můj táta, svatbu měli rok před mým narozením, tedy v roce 1946 v nedalekém Osově.

Kam jsi chodil do školy?

U nás v Bykoši jsme školu neměli, museli jsme proto navštěvovat tu v Suchomastech, což je sousední vesnice. Tenkrát to vůbec nebylo jako dneska, kdy děti popojížděli do školy třeba jen jednu zastávku v rámci města. Do školy jsme chodili pěšky, situace to ale zase byla jiná, protože provoz na silnicích byl minimální a nikdo se nebál, že by se nám po cestě mohlo něco stát. To by dnes asi nikdo jen tak neudělal. Na střední jsem potom šel do Berouna, kam už jsem dojížděl autobusem. Později jsem dokonce šel na vysokou školu do Prahy, což v té době byla spíše výjimečná záležitost. Vysoké vzdělání tehdy neměl jen tak někdo, jednalo se o jakousi prestiž. Dnes už má vysokou školu prakticky každý a pohlíží se na to úplně jinak než dříve.

Navštěvoval si v mládí i Dobříš?

Jelikož jsem pocházel z kraje blízkého, na Dobříši jsem jako mladý kolikrát byl, ačkoliv většina naší rodiny bydlela blíže Berouna, pokud se tedy někdy jelo například na nějaký velký trh nebo velký nákup bývalo to právě do Berouna, kam jsem později i chodil do školy. Ale moje teta žila v Osově, což je vesnice kousek od Dobříše. Právě s ní jsme Dobříš kolikrát jako mladí navštívili, tenkrát to bývalo ještě okresní město do nějakých 60. let tuším. Dobříš byla tehdá známá po celém kraji hlavně díky svým rukavičskářským závodům. Postupem času, kdy jsem přestěhoval do Berouna a později do Prahy jsem Dobříš již prakticky nenavštěvoval a pokud jsem do zdejšího kraje někdy zavítal tak jsem městem často jen projížděl na cestě za rodinou. Dobříš jsem zase začal pravidelně navštěvovat až na přelomu století, kdy byla ve zdejším Masarykově sanatoriu hospitalizována moje matka. A od té doby co tu bydlíte vy sem teď jezdíme s babičkou pravidelně, tuším, že je to od nějakého roku tak 2007. O pár let později jsem si na Dobříši dokonce zakoupil stavební parcelu, řekl bych, že moje spojení s městem tedy stále sílí.

Máš nějaké vzpomínky na 50. léta?

Jelikož jsem byl ve velmi raném věku, tak ti k tomuto tématu asi moc neřeknu. Když proběhl vítězný únor roku 1948 a komunisti kompletně převzali moc nad naší zemí, byl mi pouhý jeden rok a vzpomínky na toto období tedy opravdu nemám. Rodiče mi ale později vyprávěli, jak byli nuceni ke vstupu do JZD a taky o tom jak komunisti vyvlastňovali majetek, aby všechno bylo všech. Mnoha soukromým zemědělcům se to prý tenkrát nelíbilo a velký počet z nich byl odsouzen a následně vězněn. Z vyprávění mojí matky vím, že i v naší obci se našli tací, kteří s tímto postojem hrubě nesouhlasili a následně za něj museli pykat. Moji rodiče se tenkrát přizpůsobili, nechtěli dělat zbytečné problémy a nechtěli ohrozit ani nás s bratrem, kteří jsme byli v té době velmi mladí, tím, že by měli nějaké zbytečné pletky. Toto byl ovšem problém celé následující doby, kdy se lidé často báli vyjádřit hromadně svůj názor, ačkoliv někdy oprávněně.

Naopak okupaci vojsky Varšavské smlouvy roku 1968 už jsi vnímal určitě intenzivněji, že ano?

To začalo už v šedesátém sedmém, nám se to samozřejmě líbilo. Přišli noví lidé, i když taky bývalí komunisté, a chápali jsme jako málokdo, že ten 1968 je záležitost komunistů. Že jim nejde o to, aby svrhli socialismus a oddělili nás od Sovětského svazu. To byli lidé, kteří si mysleli, že jde ten socialismus reformovat. Ať to byl Pelikán, Černík, Dubček, který chtěl vytvořit socialismus s lidskou tváří. Čímž vlastně účastníci obrodného procesu uznali, že socialismus, který tady fungoval, nemá lidskou tvář, to je na tom pozitivní. Samozřejmě, když docházelo k určitému uvolnění informací v rádiu, v televizi, tak se nám to líbilo, celková atmosféra byla prostě oproti 50. létům mnohem uvolněnější. Představa vstupu vojsk se mi zdála absurdní. Ani nikdo z mých přátel to nepřipouštěl, přestože v tisku byly obavy publikovány. Nicméně obecný názor byl, že světové veřejné mínění něco takového nepřipustí. O to horší a větší šok to pro všechny z nás byl, nejdříve se mi tomu ani nechtělo věřit, když jsem to poslouchal v rádiu. Následující zprávy například o tom jak Rusové střílejí do budovy muzea v domnění, že se jedná o rozhlas pro mě byly o to více zdrcující. Nejhorší byl ten pocit nejistoty, nikdo jsme nevěděli, co se bude dít, v té době jsem si říkal hlavně, aby nebyla válka.

Jak jsi prožíval období normalizace?

V 70. letech jsme se s babičkou přestěhovali do Prahy, kde jsme si oba našli práci. I když tehdy to rozhodně nebylo tak těžké, obzvlášť pokud měl člověk patřičné vzdělání. Svatbu jsme měli v roce 1972 v obci Karlštejn, kde se nachází i stejnojmenný hrad. O rok později už přišel na svět tvůj táta a o rok později i jeho bratr. Myslím, že po materiální stránce to bylo tehdy lepší, mladé rodiny měly sociální jistoty, to dnes už není. Kdo potřeboval byt, mohl se přihlásit do bytového družstva nebo vám ho přidělili. Věděl jsi, že když nebudeš dělat problémy, budeš mít byt a manželka se po mateřské vrátí na místo, které předtím zastávala. Naopak z mého dnešního pohledu jakožto člověka, který se angažuje v ekologii musím říct, že tenkrát se na takové věci ohledy vůbec nebrali. Hlavní bylo vyrobit co nejvíc oceli a dalších komodit, celá země tehdy byla hodně průmyslově orientovaná, v Praze probíhala masová výstavba panelových sídlišť a například metra. Co mě jakožto vášnivého cestovatele také velmi štvalo, byla nemožnost volného cestování, ačkoliv o emigraci jsem nikdy nepřemýšlel. V této době také pravidelně probíhaly různé oslavy, přehlídky a akce, na které bylo zkrátka prakticky nutné chodit i když jste zrovna moc velký zájem nejevili. V tomto období už si lidé na okupaci pomalu zvykli, a začali ji pomalu vnímat jako něco skoro normálního. Samozřejmě se ale našli aktivní odpůrci režimu, vznikly tak například dokumenty jako 2000 slov nebo Charta 77, osobně jsem však v té době nikdy nečetl. Za jednu z nejhorších věcí té doby bych však označil cenzuru a přikreslování různých zpráv komunisti k obrazu svému. Černobylská katastrofa budiž toho dobrým důkazem, dnes by něco takového absolutně nebylo možné. Uvolnění informací o takové havárii bylo v té době, za studené války pro Sověty tragickou ostudou před západními konkurenty. Samozřejmě jsem byl také na vojně, tenkrát se chodívalo na dva roky a někdy to byly opravdu krušné časy.

Jak jsi vnímal události roku 1989?

Tyto nepokoje byly spojeny zejména s generací, která nemá existenční starosti. Zapojili se do nich především studenti, hlavně vysokoškoláci. Pro lidi, kteří zajišťují rodinu, by bylo velmi svízelné se zapojit, protože se předpokládalo, že potom přijdou perzekuce. Proto se počátečních demonstrací účastnili převážně vysokoškoláci a disenti, ti protestovali otevřeně a tvrdě proti režimu. Je však třeba říci, že za morální podpory většinové společnosti. Ono už proběhlo několik demonstrací předtím. V SSSR zemřel Leonid Brežněv a nastoupil Michail Gorbačov. Chtěl komunismus očistit od Stalinova dědictví. V podstatě věřil v socialismus s lidskou tváří, jako u nás v roce 1968 Alexandr Dubček. Vyhlásil hesla glasnost a perestrojka tj. otevřenost a přestavba. Takže úplně změnil styl politiky v SSSR. To pro nás bylo pozitivní, protože se SSSR vzdal výsady zasahovat do politiky socialistických zemí. O pár měsíců později došlo ve všech socialistických zemích k revoluci, komunistické vlády byly všude svrženy a nastal konec komunistického impéria. První demonstrace započali již v roce 1988. Ještě před osudovou demonstrací vznikla v létě petice Několik vět, žádající demokratické změny v naší zemi. Podepisovali ji studenti, herci a další lidé. Ti pak byli posíláni do vězení. Blížil se Den studentů k uctění památky Jana Opletala, zavražděného nacisty 17. listopadu, a studentská nezávislá sdružení i SSM (Svaz socialistické mládeže) zorganizovala v univerzitních městech shromáždění. V Praze to bylo na Albertově. Připojovali se i další lidé. Na Národní třídě však čekaly řady policistů v helmách, se štíty a obušky. Studenti se zastavili, ukazovali "holé ruce" a podávali policistům květiny. Ti však na rozkaz začali demonstranty mlátit, chytat je a odvádět do připravených antonů. Nastal zmatek a útěk účastníků před tvrdými ranami, křik a tlačenice. Z telefonátů jsme se dozvěděli, že se v centru něco děje. Padla první slova o studentské stávce a o podpoře studentů herci pražských divadel. V prvních dnech protesty ležely na studentech a lidech z kultury. Dokonce v přímém televizním přenosu (který byl předčasně ukončen) jsme viděli skupinu dělníků mezi studenty, jak jim vyjadřují podporu. Všichni jsme tenkrát cítili velkou euforii s tím, jak jsme věděli, že se blíží konec komunistické nadvlády. Já osobně jsem se demonstrací neúčastnil, protože jsem zrovna byl na služební cestě na Slovensku, vše jsem měl tedy zprostředkované pouze pomocí televize a rádia, kde byly ale informace velmi zkreslené.

Co se poté změnilo v tvém životě?

Pro mě bylo velmi důležité svobodné cestování, protože od té doby jsem již navštívil nespočet zemí a jsem za to velmi rád. U nás tehdy probíhalo navrácení majetku do soukromých vlastnictví. Já osobně jsem si roku 1992 založil živnost a od té doby již 22 let aktivně podnikám v oblasti ekologie. Na přelomu století jsme se pak s babičkou přestěhovali do nového domu za Prahou, kde žijeme dodnes a jsme spolu již 45. rokem.