František Nevosad

V rámci projektu na dějepis jsme vedli rozhovor s panem Františkem Nevosadem,občanem města Dobříše a Ájiným bývalým sousedem, za účelem především porovnat způsob tehdejšího a dnešního života. Pan Nevosad byl tak laskavý, že si pro nás našel čas a nevadilo mu si s námi povídat o svém mládí na rozdíl od jiných, kteří nás před ním odmítli. Za to mu mockrát děkujeme a zde už je rozhovor.

Jméno: František Nevosad

Datum narození: 19. března 1944

Místo narození: Morava

Jak se dříve žilo?

Bydleli jsme v baráčku, měli jsme 2 koně, prasata, kačeny, holuby, kozu, pejska a kočičku. Museli jsme obstarávat, aby měli co jíst. Pak to převzalo družstvo. Byl jsem vždy rád, když táta řekl, že nepůjdu do školy a budu pomáhat. Neměl jsem rád školu. Bylo nás jedenáct, ve vesnici nás bylo 86. Náboženství nebylo povinné. Když ale rodiče řekli, že budeme chodit do kostela, tak jsme prostě šli. Hnal nás do toho táta, máma ne. Když jsem ale pak viděl faráře, jak pije víno a my ho jednou ochutnali a on nás za to ještě potrestal, tak jsem pak do kostela nechodil. Táta byl hodně posedlý, maminka ne, ta zemřela v 94 letech. Už nikdy jsem do kostela nešel, ne že bych někoho odsuzoval.

A co rok 1968?

Jak srovnáváte tehdejší dobu a dnešní?

Za komunistů to bylo takové pevnější. Tehdy kdo udělal přestupek, tak ho hned vzali. Dneska policajti jedou kolem a otočí hlavu, aby to neviděli. Ne, že bych byl pro komunisti, nikdy jsem do strany nevstoupil.

Já jsem začal ve škole v Baticích, ve třídě nás bylo asi 9 nebo deset. Pak na střední v Prosiměřicích, pak 3 roky na střední v Havířově, kde jsem dostudoval horníka, ale zedníka ne. Pak jsem šel na vojnu. Od 18 do 20 let. Nastupoval jsem v Květné u Poličky. Na vojnu mám dobré vzpomínky. Tam nám řekli, že jakou si vojnu uděláme, takovou ji budeme mít. A opravdu to tak bylo. Byl jsem jen vojín, víc jsem nikdy nechtěl. Hlavně jsme hlídali okolo plotu. Tam v objektu byly zbraně a odtamtud se i vyvážely do okolí. Ve volném čase jsme chodili na vycházky. Když jsme přišli pozdě, tak byly vycházky zrušeny. Od roku 1965 jsem na Dobříši, pracoval jsem v kotelně a pak v šachtě na Bytíze a na devatenáctce, ta je nejhlubší z celé Evropy. Tam jste vlezli a už z vás lilo, ale dalo se tam nejvíc vydělat. Na druhou stranu, hodně lidí, co tam dřív pracovalo, už dnes nežije. Tam jsme těžili uran pro Rusy. Dostal mě sem brácha. Byl jsem tam 18 a půl roku a od 50 jsem v důchodu. Auto jsem nikdy neměl a ani jsem nechtěl, bál jsem se.

Kde jste bydlel, když jste se oženil?

Na Dobříši, nejdřív za poštou a potom mi dali byt v roce 1969, dneska u Bedřicha. Bydlím tam do dnes. Mám dva syny. Dneska už taky 7 vnoučat. Jinak předtím jsem bydlel s mojí rodinou a se sourozenci v Abertamech.

Jak jste vnímal tehdejší dobu?

Práce mi nesmrděla, pracoval jsem 5 dní v týdnu. Někdy i soboty, když to řekli Rusáci. Do politiky jsem se moc nepouštěl. Tehdy byl prezident Svoboda, toho jsem měl celkem rád, ale pak se musel podřídit Rusům. Nemuseli jste být ve straně, ale ani jste nesměli veřejně vykřikovat proti komunistům. Hodně se donášelo. Klidně vás zradil i nejlepší kamarád.

Co rok 1989?

Moc jsem se o to nezajímal. Byl jsem na Dobříši. Jednou tu byl i Havel.

Co rodina?

Tohohle jsem se bál. Byl jsem zhruba uprostřed. Tři zemřeli za války, mladší sestra mi zemřela v náručí.

Měl jste nějaké svoje zájmy?

Hrál jsem fotbal. Hráli jsme čtvrtou třídu. Vozili nás na turnaje. Taky jsem chodil na houby, a různé hry s kamarády a tak. Občas volejbal, ale spartakiádu nikdy. Někdy taky pink ponk, obecně mě bavil sport.

Pociťoval jste změnu po Sametové revoluci?

No, něco se měnilo, ale nevím, jestli k lepšímu.

Rozhovor s panem Nevosadem nahrály a sepsaly Alena Hermanová a Martina Konopásková.