Babička z Rosovic

V rámci práce do hodin dějepisu jsem dělala rozhovor se svojí babičkou.

Rodiče: Matka byla za války dělnice. Po válce pracovala v zahradnictví.

Otec se vyučil pekařem, ale protože byl nemanželského původu, chodil ode vsi ke vsi a do konce války pracoval u sedláka u koní. Poté pracoval v dopravním podniku v Praze a následně jako pomocný dělník v rozvodovém závodu na Dobříši.

Já: Jaké bylo tvoje dětství a na jakých školách jsi studovala?

Babička: Když mi bylo asi 5, chodila jsem přes léto do školky. Protože jsme s jedním klukem zlobili, tak nás poslali na zahradu, odkud jsme přes zídku utekli. Pak už mě nikdy do školky neposlali. Ta zídka tam stojí ještě dneska. To bylo v Hodkovicích. Do první a druhé třídy jsem chodila do školy ve Zlatníkách. Potom ale umřel můj děda a moje maminka, jako nejstarší z dětí, musela jít babičce pomáhat hospodařit. Tak jsme se tedy přestěhovali. Až do páté třídy jsem chodila do školy v Rosovicích a od šesté do deváté třídy jsem chodila do školy na Dobříši. Moji rodiče mezitím normálně pracovali a ještě k tomu pracovali na 2,5ha babiččiných polí. Po základní škole jsem chtěla jít na gymnázium, nebo na zdravotní školu. Ale protože moje babička nevstoupila do družstva, nepustili mě tam. Pustili mě jenom do zemědělství, a protože jsem byla hubená a drobná, tak mi doktor i ředitel bývalé školy pomohli, abych se dostala na střední zemědělskou ekonomickou školu do Hořovic (1962). Jinak bych musela pracovat třeba v kravíně. Protože moji rodiče málo vydělávali, tak jsem měla nárok na stipendium. To jsem dostala jenom první rok, protože se u nás změnil předseda národního výboru, který válčil s babičkou kvůli tomu vstupu do družstva a napsal mi takový posudek, že za mnou přišel ředitel a řekl mi, ať ho roztrhám. Jinak by mě totiž musel vyhodit. Byla to jediná střední zemědělská ekonomická škola ve středočeském kraji a úspěšně jsem ji dokončila (1966).

Já: Povíš mi něco o tom družstvu?

Babička: V roce 1959 se tlačilo na zemědělce, aby dali svá pole do družstva. Bylo to už od roku 1948, ale u nás až v tom roce 59. Všichni z vesnice do něho vstoupili až na tři rodiny. Jednou z nich byla moje babička. Od té doby nám dělali samá příkoří. Maminku nepustili pracovat nikam jinam, než do lesa a mě nepustili na to gymnázium. Taky nám pořád zvyšovali dodávky. Ty museli odvádět jen lidi, co nebyli v družstvu. Když jsme je neplnili, tak jsme dostali pokutu. Takže jsme museli kupovat vejce od sousedů, abychom je splnili. A v roce 1966 nakonec vzali do družstva i ty naše pole, protože babička už se o ně nemohla starat.

Já: Bylo to pro zemědělce v té době hodně těžké?

Babička: Nejhorší to pro ně bylo v letech 1948 - 1953. Sedláci se museli stěhovat, aby se měli kde založit družstva. A taky aby měli kam dát družstevní zvířata. Jednou u nás vystěhovali rodinu a mohli si vzít jenom to, co rychle pobrali. Do těch domů pak třeba i nastěhovali lidi z pohraničí. Občas zabrali jen hospodářský budovy.

Já: A co jsi dělala, když jsi dodělala školu?

Babička: Po škole jsem šla dělat u nás do družstva jako účetní. Postupně jsem byla mzdová účetní, všeobecná účetní až ekonomická účetní. To byla hlavní účetní. Tam jsem pracovala až do roku 2010.

Já: A jaké to v té práci bylo?

Babička: To byl takový ″rodinný ″ podnik, kde se všichni znali. Takže se mi tam pracovalo dobře.

Já: A jaké jsi měla koníčky?

Babička: Ráda jsem si četla a cestovala. Ale na koníčky jsem vůbec neměla čas, protože jsme například několikrát přestavovali barák.

Já: A co si pamatuješ z roku 1968?

Babička: Já jsem byla na mateřský, takže jsem se bála jenom o tvého tátu. Občas naší vesnicí projely tanky, ale jinak se tu nic nedělo. Jednou jsem šla s kočárkem na procházku a najednou zpoza kopce vyletěly helikoptéry. Tři a tři za sebou a měly rakety. Tak jsem se utíkala schovat pod kaštany, protože se říkalo, že střílí lidi. U nás na vesnici se lidi ale spíš jen dohadovali.

Já: A z roku 1989?

Babička: Všechno co se v Praze odehrálo, jsem se dozvěděla až druhý den. Bála jsem se zase o tvého tátu, protože byl v té době na vysoké škole v Praze. Volala jsem z práce na kolej, ale tam mi nic neřekli a nechtěli mi ho dát k telefonu. Jednou jsem byla na školení v Praze a navštívil mě tvůj táta. Byl úplně ztrhaný, protože tisknul plakáty a objížděl s dalšími města, aby všechny informoval o dění v Praze. My se totiž mohli něco dozvědět jenom z rozhlasu a televize, ale tomu se nedalo věřit.

Já: Byli někde tady v okolí vojáci?

Babička: Byli tady všude. Na Svaté Anně, v Milíně, Jinci, Příbrami, Obořišti a Staré Huti.

Já: A co partyzáni?

Babička: V okolních lesích jich bylo spousta. Můj dědeček taky dělal v lese a nosil partyzánům jídlo. Jeden partyzán se u nás ve vesnici oženil a má tu rodinu.

Já: Víš nějaký zajímavosti o válce, nebo nějakých jiných událostech?

Babička: Tatínek mi vyprávěl, že za války dělali Němci soupis zvířat. Starosta vždy před sepisováním varoval občany a ti například nacpali slepice do pytlů. Potom je odnesli pod smrčky do lesa a asi za dva dny si pro ně šli. Často se ale stávalo, že se ty slepice udusily. Taky tu u nás na hrázi jednou zastřelili pána. Údajně to udělali Rusové, ale svedli to na Němce. Okolo v lesích tu měli Rusové zákopy a jsou tu okolo pohřbený jejich kobyly. A v letech 1944 - 1945 tu měli tábor.

Já: A jak byly dostupné potraviny?

Babička: Třeba maso jsme měli jenom v neděli. Řezník nám dával jenom 20dkg na osobu. Od roku 1960 - 1989 se například na jižní ovoce stály fronty a banán jsem poprvé jedla v 16 letech. Taky na to nebyly peníze. Když mi bylo šest let, tak jsem k Vánocům dostala čtyři pomeranče