Marie Steinerová

Rozhovor s Marií Steinerovou                                                                                       17.května 2017

Rozhovor o válečné době s mojí prababičkou Marií Steinerovou, která zažila druhou světovou válku. Narodila se roku 1926, žila se svojí maminkou, otcem a mladším bratrem.

K.F.: Tvůj tatínek pracoval na pile?

M.S.: Ano, na pile byl strojníkem. A jeho tatínek tam pracoval taky na tý pile a můj tatínek to po něm převzal. Můj tatínek se jmenoval František a jeho tatínek zase Václav.

K.F.: A za války, druhé světové, na pile schovával zbraně, jo?

M.S.: Můj tatínek tam schovával zbraně, pak přišel nálet, měli to tam schovaný, jako Ádeníci. To byli vystudovaní, museli mít školu v Písku, takoví ti nadaní a tady dostali místo na tý pile u Coloredo.Mansfeldů. No a to před válkou všechno bylo důstojníci, na tý pile bylo třeba deset dělníků, vozili to dřevo na tu pilu a to byli oni, ty Ádeníci, v roce 1938 to byli všichni důstojníci. No, ale když začala válka, tak oni se k tomu nesměli hlásit, protože po nich šli hodně Němci a dělali totálně se říkalo, dělali skrytě, tady byli uklizený na tý pile. No a ty Ádeníci měli zbraně, protože za války byli těma důstojníkama, tak měl každej zbraň. A viděli, že je Slepička, můj tatínek, poctivej člověk a na pile se vyráběla elektřina, Huť totiž ještě neměla elektřinu, a tam na tý pile byl agregátor vprostředku, no a tam v tom jezdili takový kola, a to prostřední kolo, to malý, tak bylo věčně v oleji, tak se promazávala ta větší kola a ten náš tatínek šel do takového riska, že těmhletěm Ádeníkům tam schovával ty zbraně. On je dal do toho oleje, aby se nezrezavěli. A přišlo to pár dní před koncem války, to byl nálet právě na tu pilu, tak jí to zasáhlo, ale ten komín ještě pořád stojí, a ten nálet byl v neděli, náš tatínek měl angínu, maminka mu říkala "lež!" on se kouknul, najednou se něco sneslo a on povídá "to dostala pila," no a dostala to zrovna ta strojovna, náš tatínek věděl, že tam má ty zbraně uklizený a že tam půjdou Němci. Němci jako Henleinovci, ta mládež, tak měli zabraný učiliště v Lipkách, a ten náš tatínek sednul na kolo, aby tam byl dřív než tam dorazí někdo z Lipek, ale oni němečtí hloubkaři pořád jezdili po těch kolejích. To byli ti, co nabírali vodu, museli vždycky dojet k pumpě a zase na nádraží, no a než tam náš tatínek dojel na tu pilu, tak tihle hloubkaři se pořád vraceli, tak on musel pokaždé z toho kola slézt, aby to nedostal, protože ti hloubkaři stříleli z okýnka tý mašiny, povídal, že pětkrát byl z toho kola dole, ale on se tam musel dostat dříve než se tam dostanou ti Němci. No dorazil tam, všude vyražený okna, dveře...tak vzal ty zbraně a tam byla ještě taková místnost, mohl tam jen on a ještě ten, kdo od toho měl klíče, to byl správce tý pili. V tý místnosti se vyráběla jenom ta elektřina, to byly takový páky a s tím on uměl manipulovat. Tak do tý místnosti ukryl ty zbraně, zavřel dveře a hned za ním byli Němci, ale oni se báli na to sahat, protože s tím neuměli, s těma pákama a kdyby sáhli na něco jinými, tak je to mohlo bouchnout. No a ty Němci se pak koukali na to místo, kde byly ty zbraně předtím, do toho oleje. Takže tatínek to takhle všechno zachránil, on i po válce dostal nějaký vyznamenání, ale představ si, že to nevěděla ani moje maminka. A pak říkal, že když slyšel pár aut, jak jedou za sebou, tak měl strach, jestli pro něj nejedou.

K.F.: Babi a co potraviny?

M.S.: Když jsem byla tak v tvým věku, tak jsme tady v Huti chodili pomáhat na Malou stranu, jak se říká, tak tam jsme chodili pomáhat, on každej chtěl aprovizace se říkalo, obilí no, a náš tatínek měl zase mlejn, kam chodil opravovat a tam nám to zase na zapřenou semleli a vozilo se to v noci na saních, jedině v zimě, ta mouka, že to nehrcalo - tak jenom ty saně nebyly slyšet, tatínek hodně svářel, on to byl řemeslník taky šikovnej, ale špatně viděl od toho sváření, tak jsem s ním vždycky jela a vezla jsem ty saně, nejvíc jsme chodili do Svatého Pole, tam nám to pan Kučera semlel a než jsme dojeli zpátky domů tím lesem, tak jsme byli pětkrát schovaný, protože jezdili němci všude, na zámku na Dobříši byli ty Němci,že jo a dělali ten okruh ze zámku přes Chotobuš do Hutě a zase nazpátek, takže vždycky když jeli, tak jsme zajeli do lesa a zase pak vyjeli, takhle jsme to všechno vozili na těch saních.

K.F.: A tvůj bratr František chodil s vámi?

M.S.: Fanda byl ještě malej, ten byl o šest let mladší než já, mně v tý době bylo kolem osmnácti, takže jsem to s tím tatínkem všechno odtahala sama, no a ten pan Kučera, to byl mlynář, ale ten se bál, no on se každej bál, muselo se podvádět, věděli, že to na něj nesmějí říct, stejně tak jako to samí věděl tatínek, on chodil spravovat ještě do mlýna v Obořišti a ještě někam poblíž Svatého Pole, ale všichni nám to semleli, měli jsme dost druhů mouky.

K.F.: Babi a měli jste za války hlad, pociťovala jsi to?

M.S.: My ne, protože tatínek chodil spravovat hodně těch věcí, tak jsme právě měli tu mouku, maminka si vykrmila slepici, králíka, ale všechno to bylo tajně.

K.F.: Říkala jsi mi, že si pamatuješ, když vezli Židy tím vlakem...

M.S.: No to si pamatuju, teda já jsem to neviděla, ale viděl to děda, můj tatínek, on měl na tý pile otevřený vrata, větral prostě, a bylo poledne, já jsem mu tam nosila oběd, a on mi povídal, že akorát před chvíli viděl, jak ti Židé jdou směrem na hřbitov, my jsme je znali, maminka u nich šila, no a ono se říkalo, že ty Židy budou zavírat, že jsou bohatý a že je Němci potřebujou obrat, a tatínek říkal, to byly průvody, to bylo ve 42.roce

K.F.: A to byli Židé z okolí Dobříše?

M.S.: Jojo z Dobříše, oni tady měli ty rukavice, ale byli to Židé také z okolí, až ke Knínu to sahalo.

K.F.: Ty jsi znala osobně nějakou Židovku? Chodila s tebou třeba do školy?

M.S.: Helenka Poprová se jmenovala, ta zůstala v plynu. Byla z Rosovic a tam měli krám, ona jela s rodinou, oni neměli než jí, přišla se s námi rozloučit do školy, to jí bylo asi třináct let, to bylo tak v 41. roce, všechno jim vzali a pak je odvezli. A náš tatínek právě říkal, něco se bude dít, protože viděl, kolik těch Židů odcházelo.

A když bylo po válce, tak lidi dobříšský, tam Na kole, to dřív byla taková chudina, tak prý chodili otvírat ty hrobky, protože si mysleli, že to tam chodili ty Židi ukládat, ty majetky. Oni si z toho Kola chtěli polepšit, protože tam Na kole bydleli jen v takových dřevěných chatrčí si pamatuju, to bylo tam nad Papežem.

K.F.: Taky jsi mi jednou říkala, že s vámi ti Židé ještě mluvili z toho vlaku...

M.S.: "Nás ještě vezou,ale vy půjdete pěšky," tohleto říkali. Mysleli si, že se vrátí. Oni mezi sebou mluvili hlavně německy, já když jsem tam přišla za maminkou, když tam šila rukavice pro ně, tak manžel s manželkou spolu mluvila jen německy, tam jsi neslyšela slovo česky.

K.F.: A tvoje maminka, Kristýnka, tak šila jen pro tyhle židovské rodiny?

M.S.: Oni to pak převzali křesťané, kteří byli s těma Němcema, kolaboranti, a jmenoval se Havelka, on si nabral ty nejlepší švadleny a pracovali tam, jak je teď pošta na Dobříši. Takže pro ně pak šila, ale nejdřív šila pro Židy.

K.F.: Jaký to bylo na konci války?

M.S.: Když skončila válka, tak mi bylo 19.let a to jsem byla vítat Rusáky, to se muselo, maminka měla přes postel hozenou takovou krajkovou dečku, tak mi z toho udělala sukni a šlo se vítat.

Revoluce začala 5.května,to byla sobota, ale do Hutě Rusové přijeli až 10.května.

Když se toho 5.května čekalo, tak akorát zemřel Karel Kadlec, to byl můj spolužák, a pan Havelka, tak ty byli v Praze a tam to odnesli, oni tam pracovali jako dělníci. A když tam vypukly ty boje, tak se každý snažil dostat domů, šli po kolejích, jenže po nich pořád jezdili Němci, tak chtěli jít lesem, ale ten byl přes řeku, no a když se přes ni dostali, tak je Němci dopadli.

K.F.: A jak to bylo s Němci na konci války, tady na Dobříši?

M.S.: Když Němci věděli, že je to s nimi špatné, tak se snažili dostat na západ, tam to bylo lepší pro ně, jenže se mezi nimi dělaly kontroly, protože mezi těmahle řadovýma Němcema se ukrývalo spoustu SSáků. Rusové je tam našli, ty co nic neprovedli nechali jít, ale jak našli nějakýho SSáka, tady na Dobříši u hřbitova to dělali, našli jich tam pět nebo sedm, no vytahali je, tady na kostelíčku na Dobříši bylo popravených sedmnáct našich partyzánů Němci. Já jsem se tam taky byla podívat, pořád to mám před očima, jak leželi od krve v několika řadách. No tak Rusové ty SSáky, co se ukrývali vytahali, šli jim to ukázat, aby jako věděli co udělali, a byl tam nějakej, co se jim protivil mezi těma SSákama, asi nějakej velitel, protože těm Rusům něco odpověděl, tak ho hnali z kostelíčka po schůdkách, hodili po něm co měli zrovna v ruce ty Rusáci, on vždycky klopýtl, tak ho zase zvedli, no a takhle je vedli, jak je cesta od Hutě do Prahy a tam je pak popravili.

K.F.: Stalo se něco významného v Huti po konci války?

M.S. : Vysvěcovala se kaplička, bylo to až po válce, protože se museli vybrat peníze na novej zvon. Němci nám během války ukradli ten starej zvon, roztavili ho, aby měli ten materiál z toho. Vysvěcení proběhlo o pouti v roce 1946. Postavená byla kaplička roku 1897 stejně jako škola, tak si spočti kolik to je let.

Chtěla bych moc poděkovat mé skvělé prababičce, které tento rok bude 91 let a toto všechno si ještě pamatuje.

Přeji ti babi, hodně zdraví a stále dobrou paměť.

Karolína Fišerová