Paní K. L.

Zpracoval: Tereza Neprašová, Alžběta Lacková a Štěpánka Máchová

Rozhovor s pamětnicí 2. sv. války

Rozhovor jsme vedli s paní K.L., která nyní žije v obci Višňová a 2. světovou válku prožívala ve vesnici Županovice jako dítě.

Jaké bylo vaše dětství a kde jste vyrůstala?

Už od malička jsem žila na statku v Županovicích, který vlastnila moje rodina. Museli jsme se sourozenci hodně pomáhat s hospodářstvím. Místo chození do školy jsem pásla husy a chodila jsem sbírat brambory na pole. Dětství jsem neměla lehké.

Na jakých školách jste studovala?

Na nižší stupeň základní školy jsem chodila na Obecnou školu u nás v Županovicích, avšak škola v Županovicích byla jen malá, pouze do 5. třídy a poté se zrušila. Už si ani moc nevzpomínám, kdo nás učil, ale myslím si, že to dost možná ani nebyli vystudovaní učitelé se vzděláním. Učil nás kde kdo, jen abychom uměli alespoň číst, psát a trochu počítat. Dávali nám diktáty, učili nás písmenka, a jestli to byl učitel nebo ne, na tom nám nezáleželo. My děti jsme ale byly rády, že jsme měly kam jít a že jsme nemusely doma pracovat. Když jsem byla starší, tak jsem musela chodit do měšťanské školy v Boroticích. Cesta tam trvala skoro hodinu. Říkali jsme tomu "měšťanka", byl to druhý stupeň. To byla přísná škola, měli jsme povinné náboženství, chodili tam páni faráři a učili nás učitelé.

Jaká byla tehdejší doba a její životní úroveň?

Tehdy, za Němců, byla na vesnici velká bída. Peníze nebyly, protože všechno, co sedláci vydělali a vypěstovali, se muselo odvádět státu. Ve velkých městech neměli co jíst, my na venkově zase neměli, co si obléci na sebe. Pražané k nám do vesnice nosili obnošené oblečení po svých dětech a snažili se ho vyměnit za jídlo, jelikož neměli co jíst.

Pamatujete si něco z 2. světové války?

U nás v Županovicích se válka nijak moc neprojevovala. Byla jsem ještě moc malá a takové věci jsem moc nevnímala. Akorát si pamatuji, že kousek od naší vesnice tekla řeka Vltava a za ní měli Němci tábor. Moc jsme se jich báli a pořád jsme před nimi utíkali. Kdo jim přišel do rukou, toho zabili, a bylo jim jedno, jestli to byly děti nebo staří rodiče. Němci byli hrozně zlí.

Pamatujete si nějakou zajímavou historku z tehdejší doby?

Pamatuji si, že jeden místní sedlák zabil na černo prase. Byl domluven, někde ho chtěl prodat, zase asi těm městským lidem, ale večer při převozu rozporcovaného masa ho chytila německá hlídka. Namístě byl on i jeho kůň zastřelen a následně odvezli celou jeho rodinu do koncentračního tábora. Jediný, kdo pobyt v koncentračním táboře přežil, byl otec toho sedláka. Dostal se z koncentračního táboru, když ho osvobodili Rusové. Vydal se zpátky do svého statku, do Županovic, byl už opravdu blízko svému cíli, avšak při snaze o návrat zemřel vyčerpáním.

Na co si vzpomínáte z dob osvobození?

Na dobu, kdy přišli Rusové, si pamatuji docela dobře. Oni zničili ten německý tábor, hodně Němců postříleli a zajali. Taky vybudovali Kolchozy, které pomáhaly sedlákům něco si vydělat, kvůli tomu se slučovala hospodářství, majetek. Opět bylo mnoho kravínů, drůbežáren, vepřínů, to zase ano. Ale o nás jako o mladé se nikdo nestaral, jestli máme na něco nebo ne.

Co se dělo v době, kdy tady komunisté převzali moc?

Začali se zakládáním JZD, oni si totiž všechna pole přivlastnili. A všichni tam museli pracovat. Já jsem toužila být cukrářkou, jelikož jsem od malička měla ráda sladké pečivo. Chtěla jsem se na ni vyučit. Nedovolili to. Po škole jsme neměli kam jít, museli jsme hodně pracovat za málo peněz. Komunisté byli na sedláky strašně zlí, všechno to, na co oni tolik dřeli na políčkách, než si mohli koupit koně nebo krávy, jim sebrali pro JZD.

Jak se tehdy žilo a pracovalo?

Pracovali jsme na tom, co dřív bylo naše, ale v té době to spadalo pod JZD. Komunisti vystavěli obrovské kravíny, drůbežárny, vepříny, všechno shromažďovali ve velkém od sedláků. Tam jsme sice nedělali zadarmo, ale moc peněz jsme neměli. Byli tam lidé, kteří byli zaměstnaní a brali plat, to ano, ale já musela rozházet 80 kopenců hnoje za 14 korun. Oni udělali kopky hnoje po polích a my museli chodit a roztřepávat hnůj rukama od rána do tmy.

Jak to bylo, když jste dospěla?

Moji rodiče už zestárli, sami by to doma nezvládli, tak jsem jim byla k ruce. Zaměstnání jsem neměla, byla jsem pořád v domácnosti. Měli jsme nějaké to malé políčko a do JZD jsem chodila na mlácení obilí. Tam jsem dřela v bídě. Celé mládí jsem poznávala jenom bídu a dřinu. Ono se tehdy pořád všechno dělalo ručně, nebo starými stroji. V jednadvaceti jsem se provdala, můj manžel byl vyučený strojní zámečník. Byl hodný, nekouřil, nepil a chodil do města pracovat. Nějakou dobu jsme bydleli u mých rodičů, pak jsme si pořídili na splátky domek. Manžel na něj musel hodně dřít.

Pamatujete si něco z 2. světové války?

Pamatujete si nějakou zajímavou historku z tehdejší doby?

Na co si vzpomínáte z dob osvobození?

Co se dělo v době, kdy tady komunisté převzali moc?

Jak se tehdy žilo a pracovalo?

Jak to bylo, když jste dospěla?

Mladí kluci před Němci utíkali, protože koho chytli, toho zajali a museli jet do Německa pracovat. Hodně lidí z vesnic tímto způsobem zajali, i ženy. Byli potom odvezeni pracovat tzv. do Rajchu. Nejen, že pracovali zadarmo, ale měli pořád strach o život, protože tam neustále byly nálety. Házeli tam bomby a všechno se tam mlelo. Navíc měli minimum jídla a i za drobnou krádež jim hrozil trest smrti. Pamatuji si, že jedné paní z Županovic, která tam byla v kuchyni, se podařilo ukrást dvě vařené brambory. Byl nálet a ona chudinka strachy trnula, aby na to nepřišli, protože oni byli schopni někoho zabít i skrz bramboru. Nesměli nic, jenom to, co jim dali. Každý se bál, aby nemusel do Rajchu. Museli tam dělat od rána do noci, do školy se nechodilo a museli stále pracovat i mladí kluci a děvčata. Měli tam bídu a spousty českých děvčat a kluků tam zahynulo.

Pamatujete si nějakou zajímavou historku z tehdejší doby?

Dále, jak jsem již zmiňovala, tak kousek od naší vesnice tekla Vltava a za ní byl německý tábor. Pamatuji si, kolik utopených Němců plavalo po Vltavě po zásahu Rusů. Břicha nafouklá, plavali po Vltavě a poté je voda vyplavila. Tou dobou jsem byla ještě malé dítě. Společně se svými kamarády jsme po nich házeli kameny a říkali jsme: "To máš za to, že jsi nám tady zabíjel lidi."

Na co si vzpomínáte z dob osvobození?

Ale potom to bylo, jako když dopadne bomba. Rusové byli věčně hladoví, všechno snědli a naopak pomáhat nechtěli. Místo aby šli pomoci sedlákům posekat trávu, tak šli do spíže. Navíc jedli rukama, nebo přímo z hrnců.

Ženy před Rusy utíkaly, protože jak už dlouho žádnou neviděli, tak se po nich pořád otáčeli. Manželky se bály chodit domů a sedláci je museli schovávat. To předtím Němci, ti zase na ženy neměli chuť, ale všechny zabíjeli.

Co se dělo v době, kdy tady komunisté převzali moc?

Taky jsme museli odvádět mléko, skoro jako daň. A taky sádlo a vajíčka. Pamatuji si, že tam byla sběrna a máma tam musela nosit kýble s mlékem. Říkalo se tomu kontingent. Byla bída, bralo se všechno, každé vajíčko, krapet mléka, my neměli ani kousek, čím omastit oběd. Tehdy se všechno hlídalo, ani prase jsme zabít nesměli. Za komunistů se nejlépe měli dělníci. Zato po sedlácích šli nejvíc, nám bylo podobně jako za války.

Jak se tehdy žilo a pracovalo?

Za takové peníze jsme skoro neměli co jíst, většinu potravin jsme museli odvádět. Jedli jsme v podstatě jen suchý chléb a ovoce, co jsme kde natrhali. Byla to těžká doba. Když jsem chtěla jít k muzice, musela jsem se zadlužit k sousedce, jestli by mi nedala 10 korun na vstup. Jednou za měsíc jsme měli výplaty, kde nám dali jen pár korun a z toho jsme zase museli dát polovic těm, u kterých jsme měli dluh. Všichni, i mladí kluci, byli v podstatě žebráci. Peníze nebyly, práce bylo hodně a málo placená. Museli jsme dřít od rána do večera. To byla nejhorší doba.

Jak to bylo, když jste dospěla?

Dnes je to úplně jiné. Můžete chodit do školy, na obor, jaký si vyberete. Tehdy museli mladí pracovat, aby měli co jíst. Vy teď máte všechno, a ani si to neuvědomujete. Můžete si koupit, na co máte chuť, jsou na to peníze a ty obchody jsou dneska všeho plné.

Když jsem byla malá, tak to bylo těžké. Nechtěla bych to prožívat znovu.