Děda a únos

V rámci školního projektu jsem se rozhodl udělat rozhovor s dědou, který momentálně žije v Německu a vypráví o svých příbězích, jak se mu povedlo s manželkou (mojí babičkou) uniknout z komunistického Československa.

Můj děda se narodil 1.4.1945 ve Vídni do šlechtické rodiny jako levoboček, proto matce dědu vzali a adoptovala si ho rodina v Hostomicích. Měl 2 nevlastní sourozence, mladšího bratra a sestru. Pomáhal svému adoptivnímu otci jako zedník a po dostudování školy se živil jako řidič.

Jaké bylo tvoje dětství?

Moje dětství byla ta nejlepší část mého života i přes všechnu tu práci, které bylo opravdu hodně. Každý den jsem musel jakožto nejstarší dítě chodit sekat dříví, čekat fronty na potraviny, a tak nějak každá domácí práce která byla, byla pro mě. To ale neznamenalo, že jsem neměl dost času na svoji partu kamarádů, každý den jsme spolu chodili ven dělat všelijaké lumpárny, prozvánět sousedy, pořádat různé bitvy o naše lesní pevnosti, jo to byly časy. Já byl vždy taková ta hlava naší skupiny, cítil jsem velkou zodpovědnost, a proto každý průser který jsme provedli, jsem schytal hlavně já. Můj nejoblíbenější příběh z dětství, na který velice rád vzpomínám je, jak jsme potkali skupinu nějakých cikánů, co se rozhodli nás okrást o peníze na svačinu a o kolo mého kamaráda Libora. Vždy jsem byl bojový typ, který si nenechal jen tak něco líbit stejně tak jako každý člen naší party, a proto jsme se nikdy nenechali okrást a zostudit! Vždy to skončilo modřinama všude po těle a minimálně jedním rozbitým nosem. Tyhle naše dětské války trvali asi 2 měsíce, a i když to začalo velkou nenávistí, přece jenom snažili se nás ti parchanti okrást, naše války se postupně stali takovou tradicí a nezapomenutelnou zábavou. Mír se střídal den, co den a postupně jsme se stali přáteli. To byla pravá zábava! Ne ty vaše blbý počítače a mobilní telefony, tenkrát se chodilo ven za jakéhokoliv počasí a bylo to mnohem lepší než tyhle moderní technologie. Musím uznat, že moje rodina měla opravdu štěstí, nevzpomínám si na nějaké strastiplné chvíle v naší rodině, žádné zabavování majetku a vzpomínky na 50. léta moc nemám, přece jenom bylo mi 5 let a táta byl zedník, ty se měli vždycky dobře. Co se týče školy, to už tak barevné nebylo. Škola mě nikdy nebavila, ty kraviny, co jsme se tam učili jsem k životu nikdy nepotřeboval a tušil jsem to už jako dítě. Problémy s kantory byly na denním pořádku. Každou strávenou minutu ve škole jsem myslel na to, co podniku odpoledne s kamarády a nějaké známky, ty mě opravdu netrápili. Rodiče to se mnou museli mít těžké, ale věřím že mě měli rádi i přes všechny ty problémy které jsem jim způsobil.

Jak si trávil letní prázdniny?

Jak už jsem říkal, o zábavu bylo postaráno, vždy jsme měli s kamarády co dělat. Rádi jsme chodili na dlouhé túry, to jsme si zabalili deku, ešus, náhradní oblečení, nějaké to jídlo a vydali jsme se! Rádi jsme chodili do Brd a v lese jsme tajně spali pod širákem. A práce? Jo, té bylo opravdu hodně, tátovi jsem pomáhal se zedničinou a musím přiznat, že mě to bavilo, to víš, je to práce, která přináší nejen peníze, ale i radost. Je příjemné se podívat na dobře odvedenou práci a procházet se ulicemi, kde jsme se s tátou podíleli na stavbách domů.

Co mamka? Zatím jsi o ní vůbec nemluvil

Myslíš mé pravé rodiče? O těch já bohužel nic nevím, vím jen že moje pravá matka je ze šlechtické rodiny a jako levobočka mě tedy adoptovala náhradní rodina, kterou jsem měl rád jako vlastní. Moje adoptivní matka se živila jako učitelka na základní škole a to je možná jeden z těch důvodů proč byla tak zoufalá z mého studijního prospěchu.

Co jsi dělal po dostudování?

Tady začali ty pravé problémy, i přes to, jak se moje rodina dokázala adaptovat komunistickému režimu jsem komunisty z duše nenáviděl. Já si velice přál cestovat po světě, podívat se za mojí pravou rodinou do Rakouska a režim mi to opravdu komplikoval, mohl jsem se podívat možná tak do Bulharska. Po škole jsem si udělal řidičský průkaz a začal jsem se živit jako řidič. Práce mě uživila a řízení mě bavilo.

A co moje babička? Jak jste se seznámili

Seznámili jsem se v Praze 1965, když jsem pracoval jako taxikář, během jediné jízdy jsem se s ní seznámil a pozval jí na rande, neměl jsem moc peněz a nic jiného, než hospodu Na Růžku jsem si prostě dovolit nemohl, ona byla však šťastná i v tomhle strašném pajzlu, nemohli jsme si na nic stěžovat. Tvoje babička byla vyučená elektromechanička a že jí ta práce šla. Během jednoho roku jsme se vzali, krásné období života.

Jak vzpomínáš na rok 1968?

Zrovna jsme byli na chatě asi 10 kilometrů od Hostomic s tvojí babičkou a přes rádio jsme se strachem poslouchali ty zprávy o tom, jak sem do Prahy přitáhla vojska. V tuhle chvíli jsem si řekl dost, že je potřeba něco udělat, tvoje babička byla zrovna těhotná, čekala tvoji tetu Stanislavu a já jsem prostě nemohl riskovat, že se mojí rodině něco stane. Báli jsme se války. Hned rok poté se narodil tvůj táta, tedy roku 1969. Ruda byl opravdu roztomilý hoch, bohužel stále nemocný, trápil ho zápal plic a museli jsme dost často chodit do nemocnice, tady nastali komplikace s naším plánem, jak se dostat z Československa.

Proč si pojmenoval svého syna Rudolf?

Tak, ačkoliv je tohle jméno velice neobvyklé a pro hodně lidí ošklivé, mně se moc líbilo, a protože se tak jmenuju já i můj nevlastní bratr, rozhodl jsem v této tradici pokračovat! Máš štěstí že seš Daniel.

Tak a teď nám pověz o tom, jak jsi se dostal z Československa

Byli jsme velice dobří přátelé se stejným zájmem, dostat se přes hranice do Německa. Já, tvoje babička, Jiří, Jaroslav, Josef, Eva, Marie a Věra, 8 nás bylo. Rozhodli jsme se opustit Československou za každou cenu a byli jsme ochotný se přes hranice dostat i nelegálně.

8. července 1970 jsme unesli letadlo Československých aerolinií, letadlo Iljušin na lince Praha - Karlovy Vary. Všichni jsme byli páry, které doufali v lepší budoucnost v Německu. Den před tím jsme prodali veškerý majetek, připravili si batohy plné osobních věcí a hned druhý den jsme vyrazili na letiště brzo ráno. Celá situace byla nepříjemná a pro tvoji babičku velice stresující, ta to nesla nejhůř, naštěstí se nám podařilo propašovat střelné zbraně a vše potřebné až do letadla, tenkrát letiště neměli tolik bezpečnostních zařízení a ochranku na každým rohu. Dostat se do letadla nebyl problém a v 10:00 jsme konečně vzlétli. V 10:30 začala akce, já a Jiří jsme vtrhli do kabiny pilotů se zbraní a nařídili pilotovi, aby letěl do Norimberka. Bez jakéhokoliv problému jsem se tak dostali přes hranice a přistáli na letišti v Německu kde jsme okamžitě požádali o politický azyl. Hned po přistání nás všechny zatkli a odsoudili podle vážnosti prohřešku k trestům v trvání od 8 měsíců do dvou a půl let. Byla to strašná zkušenost pro všechny členy naší skupiny, ale hlavně pro babičku a tvojí dvouletou tetu Stanislavu. Svého hříchu však nelituji, všichni vyvázli bez zranění a po 20 letech jsem se pilotům omluvil a vztahy mezi námi jsou urovnané. Babička na mě čekala už s nějakým majetkem, který se jí povedl vybudovat za tu dobu co já byl ve vězení, samozřejmě jsem dostal s Jiřím nejvyšší trest, protože jsme vtrhli ozbrojení do kabiny a ohrozili tak několik desítek životů.

Počkat, ale co můj táta?

Tohle patří mezi ty největší chyby v mém životě. Náš plán nesměl selhat, nemohli jsme si dovolit riskovat nezdar únosu letadla, asi si dokážeš představit co by se potom dělo. Tvůj táta, jak už jsem řekl, trpěl zápalem plic a do nemocnice se dostal 3 dny před unesením letadla. Nemohli jsme ho vzít s sebou, riskovali bychom tak jeho život a akci jsme zrušit nemohli, letenky a vše kolem bylo zařízeno a mohla to být naše poslední šance dostat se pryč. Táty se ujala adoptivní rodina v Karlových Varech měsíc poté, ale to už je jiný příběh.

Snažil jsi se pak kontaktovat svého syna?

Věděl jsem, že to není možné, viděli jsme se znova až po roce 1989.

A jaké to bylo ve vězení?

Kupodivu, přežil jsem to bez jakékoliv úhony, za ty 2 roky a půl jsem si nepřátele nenašel, a i jídlo se dalo přežít.

A co rok 1989?

Konečně jsem se viděl se svým synem, který mi všechny moje chyby opustil.

Jaké to bylo v Německu? Žilo se tam lépe?

Když pominu to, že jsem opustil svého syna, nelituju ani trochu.

Během 10 let se nám povedlo dosáhnout spokojeného života, s Rudolfem se často vídáme a v Německu se nám podařilo přinést na svět ještě 2 děti, Melanie a Torstna.

Je tu ještě něco, co by si chtěl říct?

Jsem šťastný, že jsem svůj život prožil bez velkých komplikací, že se mi podařilo dosáhnout svého a uniknout komunistickému režimu. V Československu se mi dařilo, ale v Německu, to je jiná.