Děda Josef

V rámci studia dějepisu na Gymnáziu Karla Čapka v Dobříši jsem dostal za úkol vypracovat rozhovor s pamětníkem, který má, pokud možno, co nejbližší vztah k Dobříši a blízkému okolí. Tuto podmínku alespoň trochu splňuje můj děda Josef, se kterým jsem se tedy rozhodl tento rozhovor uskutečnit.

Pověz mi prosím nějaké základní informace o sobě, například kdy a kde ses narodil, jak to bylo s tvou rodinou a tak podobně.

Narodil jsem se v 1930 v malé vesničce Podkarpatské Rusi. Takže je mně teď 87 let, pokud mě paměť nešálí. Měl jsem staršího bratra, kterého odvedli do války, kde bohužel v roce 1944 zemřel v Karpatsko-dukelské operaci. Jiné sourozence jsem neměl a moje dětství proto nebylo příliš jednoduché. Oba moji rodiče pracovali na nedalekém statku a byli jsme taková průměrná vesnická rodina.

Jak si vnímal období před 2. sv. válkou?

Nesli jsme to dost špatně. Skoro mezi všemi obyvateli naší vesnice panovalo napětí a strach. Pomáhali jsme si tím, že jsme se po večerech často scházeli u sousedů. Skoro všichni naši sousedé měli hodně dětí a tak jsem si s nimi mohl hrát, zatímco naši rodiče probírali vážnější věci. Moc přesně si toto období však nepamatuji, byl jsem ještě dost malý a těžko se na to teď vzpomíná. Jediná věc, kterou si bezpečně pamatuju, byl večer na konci září 1938, když jsme se dozvěděli skrze naše rádio o Mnichovské dohodě. To byla tehdy zrovna taková sešlost u nás a naši rodiče to nesli velmi špatně. Já jsem si však hrál nerušeně dál se svými kamarády a až časem jsem zjistil, o co se vlastně jedná.

Jak dále pokračovalo tvoje dětství v průběhu války?

V roce 1939, tedy v mých devíti letech, celou Podkarpatskou obsadili Maďaři a ty neměl nikdo rád. Byla to další rána po Mnichovské dohodě. Mnoho lidí, včetně mého bratra, odvedli na frontu a část lidí se rozhodla emigrovat do Sovětského svazu, kde se však neměli příliš dobře. O bratra jsem tedy přišel a o část mých kamarádů také. Byť to byla velice těžká doma, tak jsem si svoje dětství v rámci možností užil. S klukama jsme na ulici před naším domem často hráli kuličky, a když to šlo, tak jsme rádi chodili do okolních lesů na houby. Rodiče nás vždy pochválili, protože jídla bylo v té době nedostatek a tak se všechno hodilo. Navíc část majetku ze statku, kde oba rodiče pracovali, zabavili Maďaři a tak jsme se dlouho dobu báli, jak to s námi nakonec dopadne. Postupem času se v naší obci objevovalo stále více lidí s pozitivní náladou, neboť válka se blížila ke konci. Jedinou velkou ranou bylo, když jsme se v roce 1944 dozvěděli o úmrtí mého bratra. Máma to nesla tak těžce, až z toho onemocněla a museli jsme se o ni s tátou starat, protože jsme nechtěli přijít o dalšího milovaného člena naší rodiny.

Co se dělo po válce?

Když nás Sověti osvobodili ke konci roku 1944, tak jsme si mysleli, že jsme z nejhoršího venku. Opak byl však pravdou. Především můj táta velice těžce nesl, že bychom měli být součástí SSSR a tak se rozhodl k velkému kroku. Měli jsme se přestěhovat do Čech, kde měl táta svého strýce. Nakonec jsme tak udělali těsně po konci války, tedy někdy na konci května 1945. Tátův strýc byl poměrně bohatý a půjčil nám na stavbu domu na Dobříši. Stále jsme však neměli dostatek peněz a tak celý náš dům táta postavil skoro sám, já i strýc jsme mu pomáhali, jak jen nejvíc to šlo. Dodnes však tátu obdivuju, že dům dokázal postavit tak precizně, protože tu stále žiju a nemůžu si stěžovat. Co se týká politické situace, tak ta nebyla úplně růžová. Bohužel útěk od vlivu SSSR se příliš nevydařil, neboť komunisté hned v roce 1946 vyhráli volby. Doba to byla velice složitá, ale obyčejných občanů se to zas tolik nedotklo. Kdo nekecal do politiky, tak byl celkem v klidu. Chtělo se to prostě podřídit, jakýkoliv odpor byl kontraproduktivní. Já jsem v této době začal studovat na Gymnáziu Příbram. Škola mě sice docela bavila, ale moje výsledky nebyly moc dobré. Postupem času se to zhoršovalo, až mě vyhodili, nebo jsem možná odešel i sám, to nevím. Bylo to už skoro na konci. V tu dobu jsem moc nevěděl co dělat, rodiče už stárli a já jsem si musel najít nějakou obživu. Nakonec jsem si vybral asi jednu z těch nejsložitějších, fáral jsem v příbramských dolech. Každý pracovní den jsem musel vstávat hned za rozbřesku a čekal mě skoro celý den tvrdé práce, to si dneska asi nikdo nedokáže představit. Postupem času mě to ale dost zničilo fyzicky a psychicky. Těsně před rokem 1968 jsem tedy podal výpověď a za vydělané peníze jsem si koupil takový menší pozemek za Dobříší a tady jsem začal chovat zvířata. Měl jsem husy, kachny, dva koně, ovce a postupem času jsem začal chovat i čuníky. V této době jsem se seznámil také s mojí manželkou, tedy s tvojí babičkou. Známe se tedy už skoro 50 let.

Měl jsi po roce 1968 nějakou dovolenou nebo byl jsi někde v zahraničí?

Ano, v roce 1982 jsem měl dovolenou v Bulharsku a v roce 1989 jsem jel do tehdejší Jugoslávie. Po sametové revoluci jsme s babičkou začali hodně cestovat. Navštívili jsme Rusko, Finsko, Maroko a ještě pár dalších zemí. Na tohle období velice rád vzpomínám.

Co se doma říkalo o režimu a co se nesmělo říkat na veřejnosti?

Nesměli se poslouchat rádiové stanice jako Hlas Ameriky nebo Svobodná Evropa. Na území Československa dokonce existovalo několik rušiček těchto rádiových frekvencí. Nesmělo se říkat to, co vysílali tyto stanice. Na těchto dvou stanicích jsem sledoval vývoj. Byly fronty v obchodech. Nedostatek zboží, dalo se získat pouze ze známosti. Tuzex byly prodejny, kde jste si mohli koupit věci pouze za poukázky - bony. Bony byly poukázky vyměněné pouze za zahraniční měnu. Museli jsme povinně chodit do ulic na všechny svátky. Vše se plánovalo, úplně vše. Všichni měli práci. Muselo se pracovat. Pouze lidé v údernickém hnutí měli chuť dělat víc, než museli. Jinak se nikomu moc nechtělo.

Co se ti vybaví, když se řekne rok 1989?

Rozhodně se mi vybaví slovo naděje, nevím však, jestli to byla oprávněná naděje. Každý si toho moc sliboval, zvonění klíčů po Praze, různé protesty, ale stejně se neudálo nic tak zásadního. Ono se to strhlo někam jinam, než si lidé představovali. Mysleli si, že to bude lepší a to se jim až zas tak nevyplnilo.

Jak srovnáváš období vlády komunistů a dnešní dobu?

Za komunistů to bylo takové pevnější. Tehdy kdo udělal přestupek, tak ho hned vzali. Dneska policajti jedou kolem a otočí hlavu, aby to neviděli. Ne, že bych byl pro komunisty, skoro všichni jsme je nesnášeli, ale s odstupem času se sluší říct, že přeci jenom je ten jejich takový tvrdý řád přece jen k něčemu prospěšný. Řekl bych ale, že se tyhle dvě doby nedají ani pořádně srovnat. Kdo to nezažil, nemůže to pochopit a v mnoha případech je dobře, že to nepochopí. Dnešní doba má také své mouchy, ale rozhodně je to příjemnější.