Paní Majzelová

Sem vložte podnadpis

Rozhovor s paní Majzelovou

V rámci hodiny SVS a školního projektu jsem v květnu roku 2017 požádala mou dlouholetou známou paní Majzelovou o rozhovor týkající se jejího dětství a historie Dobříšska.

Můžete na začátek říci něco o Vaší rodině?

Ano. Sňatek mých rodičů byl tak trochu jako z románů červené knihovny. Matka z nejbohatší rodiny, která provozovala restauraci, řeznictví, povoznictví a hospodařila na mnoha hektarech zemědělské půdy. Otec pocházel z téměř té nejslabší sociální vrstvy obyvatel. 

Kdy jste se narodila?

Narodila jsem se v roce 1934, v době, kdy do konce První republiky zbývalo už jen pět let.

Chalupa rodičů mého otce. Na snímku jsou domy postavené rukavičkářskými faktory. Po skončení faktorství tu bydleli nejchudší občané. V jedné místnosti se tísnila šesti i vícečlenná rodina.
Chalupa rodičů mého otce. Na snímku jsou domy postavené rukavičkářskými faktory. Po skončení faktorství tu bydleli nejchudší občané. V jedné místnosti se tísnila šesti i vícečlenná rodina.

Jaké bylo vaše dětství?

V dětství jsem nevnímala onen rozdíl mezi společenským postavením svých rodičů. Bydlela jsem v domku v blízkosti bohaté babičky. Ovšem v sousedství byly rodiny velice chudé. V době hospodářské krize většina rodin přišla o práci. Já jsem naopak měla, na co jsem pomyslela. Skamarádit se s dětmi bylo velice těžké. Dělaly mi naschvály, jejich rodiče je v tom podporovali. Vlastně mě šikanovaly, ale já se vůbec nedivím. Babička je musela podplácet dobrotami, aby si se mnou hrály a neubližovaly mi.

O šest let později než já se narodil bratr a matka po porodu těžce onemocněla. V mých deseti letech zemřela. O mě a bratra se starala otcova sestra.


Kam jste chodila do školy a jaké byly Vaše zájmy?

Do první třídy jsem nastoupila ve starohuťské škole, druhou třídu jsem prošla ve škole v Karlíně. Byla jsem tehdy u tetičky, sestry mé matky. Strýček měl velkou knihovnu, která mě hodně přitahovala. Z Prahy mám zážitky i jiného chareakteru, například z návštěv luxusních cukráren a divadel pro děti. Přesto se mi stýskalo po Staré Huti a všech mých nejbližších tam. Obecnou školu jsem dokončila ve Staré Huti, měšťanskou jsem navštěvovala v Dobříši. 

Hostinec čp. 6 s domkem čp. 79, jehož majiteli byli moji prarodiče z matčiny strany. Pohlednice z přelomu století.
Hostinec čp. 6 s domkem čp. 79, jehož majiteli byli moji prarodiče z matčiny strany. Pohlednice z přelomu století.

Jak jste prožívali období války?

Doba války na mě nijak zvlášť nedoléhala po stránce materiální. Na měšťanské škole bylo vše chaotické. Otec se strýčky poslouchali Moskvu a Londýn, hovořilo se o nebezpečí probíhajících represí v období Heydrichiády. Tyto poměry se mě v mých letech ještě tolik nedotýkaly, ale už dávno si umím představit strach a úzkost obyvatel včetně mých blízkých.

Nevybavuje se mi, že by v sálech dvou místních hostinců byli ubytovaní němečtí vojáci, neboť u mé babičky nebyli. Matně si vzpomínám, že ve škole byli ubytovaní ke konci války tzv. národní hosté. Byly to většinou německé ženy a děti prchající před frontou z Horního Slezska. Utkvělo mi v paměti, že Karpelesovi, kteří měli v obci obchod a faktorství, byli s dcerou Zdeňkou odvezeni do koncentračního tábora. Hovořilo se o tom s velkými obavami. Po válce jsme byli informováni, že tam celá rodina zahynula. Od otce jsem se dozvěděla o převozu tří našich občanů, účastníků protifašistického odboje, do věznice gestapa v Benešově. Své pocity při při náletech amerických stíhaček na dobříšské nádraží si nevybavuji, ale dvě z nich prý kroužily nízko nad Hutí. Zřejmě chtěly bombardovat železárny, ale nestalo se tak.

Velmi jasně si vybavuji 5. květen 1945, kdy nám do úkrytu ve sklepě doléhaly výbuchy a detonace ze státní silnice. Po ní proudily kolony aut a tanků s německými vojáky, kteří ujížděli do amerického zajetí. Mezi jednotlivými skupinami docházelo k přestřelkám. Den na to jsme se dozvěděli, že byl při nich smrtelně zasažen jeden z našich obyvatel. Z okénka jsme viděli blížit se letadlo tak nízko, že bylo možné zahlédnout na něm rudou hvězdu. Byla to nevyslovitelná úleva. Ovšem nebylo po napětí a obavách. Vždyť téměř každý měl v Praze, kde bylo zle, blízké příbuzné. Na barikádách padli dva naši občané, otec tří dětí a mladý dvacetiletý budoucí strojvůdce.

Jaké jsou Vaše vpomínky na období po válce?

Oslavy osvobození byly v obci pestré. Po dobu války tady učitelé vedli žáky ke zpěvu národních písní, přednesu básní českých básníků a přes zákaz se hrálo ochotnické divadlo. Hodně muzikantů se sdružilo v několika kapelách. Takže o hodnotné programy s mnoha učinkujícími nebyla nouze. Pokračovalo se zde v tradici společenského a kulturního života. Působily zde i dva sbory, v jednom z nich jsem také zpívala. Stejně jako bohatá kultura zde byla i pestrá tělovýchova.  

1. července se z naší obce vydal na slavnostní manifestaci v Dobříši průvod, kde zřejmě nechyběl nikdo, kdo mohl chodit. Vždyť také bylo co oslavovat po skončení 2. světové války.

Vojáci Rudé armády, kteří do obce přijeli, byli ubytováni 11. května. Byly pro ně zřízeny dřevěné sruby na louce a v lese za obcí. Odjeli v polovině října 1945. Za tu dobu se stalo několik nešťastných událostí při zacházení s výbušninami, kdy byli zraněni jak naši chlapci vlastní vinou, tak i ruští vojáci.


Po ustavení organizace Junáka u nás v obci jsem se stala oddanou skautkou. Nezapomenutelné jsou pobyty na skautských táborech. Nepropadám zas tak moc nostalgii, ale v tomto směru ano a často. Stačí jen ucítit vůni lesa. V obci skauti připravovali zábavný program u táborových ohňů a já jsem byla jednou z učinkujících.  

Po roce 1948 většna skautů přešla do SSM. Pokračoval pěvecký sbor, pořádaly se besídky i programy vážnějšího charakteru, kde nechybělo budovatelské nadšení. Nevím, jak to kdo bral vážně, ale já ano. Mého otce přivedl do komunistické strany jeho sociální původ. V obci byli převážně dělníci býalých železáren, dobříšských i pražských firem, ženy byly většinou šičky rukavic. To předurčilo politické zaměření s vírou, že pro dělníky bude systém nastolený v roce 1948 příznivý.

Před rokem 1948 jsme se spolužačkami při cestě ze školy z Dobříše domů úplně vážně debatovaly o politice. Přely jsme se. Každá z nás hájila ideologické zaměření svých rodičů. Bylo nám mezi třinácti, čtrnácti lety. Probíraly jsme sociální demokracii, komunismus, poměry v Evropě po válce, ani Amerika nám neušla. Některé z nás ovlivnily Nezvalovy básně, pějící o téměř ráji tehdejšího Ruska. Tomu však uvěřila většina lidí. Nejen dělníků, ale i z řad intelektuálů patřících k elitě národa.

Snímek učinkujících dívek na besídce v zahradě jednoho z hostinců v roce 1945.
Snímek učinkujících dívek na besídce v zahradě jednoho z hostinců v roce 1945.

Můj otec setrval na svém politickém postoji, i když mu byla na začátku padesátých let zrušena firma. V jeho druhém manželství se mu narodila dcera. Rodina neměla nárok na příděl mléka, másla, masa, cukru a dalších nezbytných potravin vydávaných na lístky.

Studovala jsem mimo domov, byla jsem na internátě, a tehdy jsme na tom byli opravdu špatně. Po ukončení studií na pedagogickém gymnáziu jsem pracovala na odboru školství a kultury, po sloučení okresů jsem neodešla do Příbrami, ale zůstala jsem v Městské knihovně v Dobříši jako metodička.

Jaký byl pro Vás rok 1968 a období poté?

Ony dramatické dny v srpnu 1968 moji rodinu zastihly na Slovensku pod Tatrami při návštěvě rodičů mého manžela. Prožívali jsme je u rádia s velice stísněnými pocity. Já jsem se v té době jako členka KSČ se svými kolegyněmi angažovala v podpoře demokracie, o níž se snažila tehdejší vláda s Dubčekem, Černíkem, Smrkovským a dalšími politiky. V době začínající normalizace, ve stanoveném procentu vyloučených ze strany i z jakéhokoli povoláni kromě dělnického, jsem byla na seznamu i já. Nakonec jsem ale byla rozhodnutím předsedy komise, mohu říci takřka fanatickým komunistou, vzata na milost, ačkoli jsem ho do té doby neznala.

Sjezd starohuťských rodáků v roce 1936
Sjezd starohuťských rodáků v roce 1936

A tak jsem zůstala dál v knihovně, sledována soudružkou spolupracující s STB. Dostávala jsem se do svízelných situací. Bohudík brzy na to si mě vyžádal vedoucí odboru kultury ONV v Příbrami pro funkci inspektorky. S ním jsem předtím dlouho spolupracovala. Byla jsem u začátku ustavování sborů pro občanské záležitosti na všech stupních národních výborů. Jeden z první byl ustaven u nás v obci.

Vítali jsme slavnostně do života a do obce narozené děti, seniorům se věnovala pozornost při jejich významných životních výročích, připravovalo se setkání šedesátníků - rodáků, starohuťských občanů, slavnostně se předávaly občanské průkazy, vítali do obce nově přestěhovaní občané. Ke krásným obřadům v obřadní síni patřily i zlaté a diamantové svatby. Půvabné bylo rozloučení budoucích prvňáků s mateřskou školou.

Dál se v této době rozvíjely kulturní tradice zásluhou Osvětové besedy, později místního kulturního střediska, vystřídaly se tu generace. Svépomocí byl vystavěn prostorný, moderně zařízený kulturní dům, vybavený perfektně pro divadelní představení, koncerty, plesy, taneční zábavy. V menším sále schůzovaly místní organizace, kterých nebylo málo. Hasiči, tehdy požárníci, Červený kříž, Občanská podpůrná jednota, svaz mládeže, Sokol. Osvětová beseda měla klubovny v jedné z částí KD.

Pozornost byla věnována místní knihovně ve smyslu jejího vhodného umístění, nákupu literatury, získávání čtenářů. Bylo vybudováno i moderní kino.

Vzhled obce byl na vysoké úrovni oproti jiným. Poznala jsem jako metodička i jako inspektorka téměř všechny v okrese. Chyběl vodovod. Od tatínka určitě víš o povodni, která naši obec zasáhla. Protože blízko vás vede dálnice, o její výstavbě ses také dozvěděla i od prarodičů. Já jsem fandila tomutu rozvoji, ale nejedna událost na mě těžce doléhala.

Co se změnilo od roku 1989?

Na začátku roku 1989 jsem odešla do důchodu. Revoluce mě zastihla v práci u nás v KD, uklízela jsem tam, topila. Docela mi to šlo a já byla ráda, že zvládnu i manuální práci a ne jen kulturu. Byla jsem nesmírně ráda, že mě minula nastalá situace na mém bývalém pracovišti.

Moje aktivity pokračovaly dál a nejen ve Staré Huti. Byla jsem jmenována do jedné z komisí při Úřadu vlády na pět let. Bránila jsem se tomu upřímně, s odvoláním na to, že patřím do "starých struktur". Přesvědčili mě přátelé z ministerstva kultury. Je možno se na to dívat jako na "převlékání kabátu", do jisté míry je to tak. Mám však čisté svědomí, nikomu jsem neuškodila v jakémkoli svém postavení, spíše naopak pomohla. I to jsem mohla někdy ovlivnit.

Vystoupení pěveckého kroužku skautek v roce 1948.
Vystoupení pěveckého kroužku skautek v roce 1948.

Ještě bych chtěla říci, že rodina Drozdových, všichni, kdo k ní patří a koho znám, je mi velice blízká. Tvůj otec i strýček jako děti nechyběli v kulturním dění, babička i dědeček se podíleli na rozvoji obce a ty a tvoji rodiče jste stejně aktivní. 

GYMNÁZIUM KARLA ČAPKA, DOBŘÍŠ
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky