Václav Šolf

Rozhovor jsem udělala se svým dědou, který souhlasil s publikováním tohoto projektu na internetu. Děda se narodil 15.5.1945 v malém městečku Nový Knín poblíž Dobříše, kde žije dodnes.

Narodil jsem se v Novém Kníně ve 45. roce těsně po válce 15. května v úkrytu, kde se moji rodiče schovávali před Rusy. Chodil jsem do školy v Novém Kníně, učil jsem tak se průměrně. Otec dělal na uranových dolech a matka byla švadlena, ale jelikož jsme měli menší hospodářství, tak musel jeden z nich do JZD. Jako kluk jsem chtěl jít na kuchaře, ale tam se dostal málokdo, tak jsem nakonec šel do kovodružstva, kde jsem se učil na autoelektrikáře. Potom jsem dostal povolávací rozkaz na vojnu, tam jsem byl 2 roky. Na vojně jsem dělal kuchaře a pak psovoda. Po vojně, jsem musel nastoupit zpátky do kovodružstva, ale plat byl hodně špatný, tak jsem šel do Jáchymovských dolů na Příbram, kde jsem strávil 13 let. Mezitím jsem se oženil, babičku jsem potkal na zábavě v Chotilsku a za rok jsme se brali. Svatbu jsme měli v kostele na Dobříši. Po svatbě se mi v dolech stal úraz, spadnul mi 90 kg kámen na hlavu, ale naštěstí to dobře dopadlo, ale měl jsem zakázáno fárat. Šel jsem na strojní závod, kde jsem zažil sametovou revoluci, přímo revoluce v Praze jsem se nezúčastnil, akorát jsme vždycky měli schůze na protest režimu a tam se zakládalo občanské fórum a to samé jsem zažil i v roce 1968, kdy jsem vpadla vojska Varšavské smlouvy, tak jsme stávkovali v uranových dolech.

Jak si prožíval rok 1968 a 1989?

V roce 1968 i nás v Novém Kníně čekalo nemilé překvapení. Babička dodnes vzpomíná na chvíle hrůzy, které zažila, když byla na procházce s kočárkem v němž byla naše prvorozená dcera. Na kopci nad Starým Knínem stály sovětské tanky. V obyvatelích Nového Knína to vyvolalo velké obavy o svou bezpečnost a nikdo nevěděl, co to znamená, byly obavy taky zda to neznamená začátek nové války...dopadlo to, jak všichni víme, že jsme na dalších 21 let ztratili svobodu. Naštěstí pro nás, naše děti, vnoučata a další generaci se vše změnilo v listopadu 1989. Vzpomínám, jak i u nás v Novém Kníně byl studentský meeting, na kterém vystoupil herec Josef Kemr. Sametová revoluce znamená obrat a návrat k demokracii. Jsem rád, že jsem se toho dožil, i když né vše je růžové, ale vážím si možnosti volně cestovat. Dodnes vzpomínám na martyrium podávání žádosti o vycestování - vysněná dovolená v Jugoslávii, které často končilo zamítnutím a dovolenkovalo se v kempech Čechách nebo na Slovensku. I cesta k Balatonu bývala velké dobrodružství. Jsem rád, že vnoučata mohou studovat školu jakou chtějí, což také nebylo samozřejmostí. Přes veškeré problémy, které život přináší, žiju rád a věřím, že naše mladá generace o svobodu nepřijde.

Změnilo se něco v okolí Dobříše za tu dobu?

Změnilo se to rapidně, dřív tady byly Státní statky Dobříš a veškeré pole se obdělávala a pěstovalo se tu obilí, kukuřice nebo řepka a není to jako dneska, dneska se na orné půdě staví haly a různé podniky. Taky dřív spoje autobusů z Knína na Dobříš byly každou hodinu a po sametové revoluci to jde pěkně do...jak bych to slušně nazval... a v sobotu, neděli se člověk na Dobříš nedostane.

Tvůj nejhezčí životní zážitek nebo vzpomínka?

Dřív nebylo tak jednoduchý jako dneska, sbalit si kufry a jet na dovolenou k moři. Prvně jsme s přáteli jeli v 73. roce na Balaton, byli jsme vykulení jako malá kuřata a až v 80. roce do bývalé Jugoslávie, pustili nás až po dosti lapáliích, člověk si musel projít pomalu výslechy než jsme mohli odjet, abychom tam náhodou nezůstali. Taky si vzpomínám, jak jsme s kamarády každou zimu pořádali turnaje v hokeji na rybníce v Kníně. Dodneška nejraději vzpomínám na zážitky z vojny, měli jsem taneční skupinu a kapelu, získal jsem tam mnoho kamarádů. Ještě jednu vzpomínku mám, když jsem byl na vojně, tak v tu dobu jsme byli Československo, ale jednou se nám stalo, že jsme byli na vycházce v restauraci a místní obyvatelé Skleného nás Čechy vyhnali z restaurace a zrychleným přestupem jsme se museli dostat do kasáren, jinak by hrozilo, že bychom mohli jednu schytat.