Marie Mottlová

V hodinách dějepisu jsme dostali domácí úkol a to udělat rozhovor s pamětníkem 2. světové války. Na doporučení jsme oslovili paní Mottlovou a zeptali jsme se jí, zda by nám neposkytla rozhovor.

Kolik vám je let?

Dvacátého třetího srpna mi bude 93. Takže jsem se narodila v roce 1924. Všichni mí přátelé jsou už mrtví. Já bych byla moc ráda, kdybych tu ještě chvíli zůstala, protože se mi zrovna narodila pravnučka.

Jak se jmenujete?

Marie Mottlová.

Jaké bylo vaše dětství?

Moje dětství, děvčátka, to nebylo dobrý. Jsem ze čtyř dětí a můj tatínek mi zemřel, když mi bylo osm. Díky mamince, která šila rukavice, jsme to všechno přečkali v klidu a všechno bylo v pořádku. Mého bratra ale odvedli na nucené práce do Berlína, takže jsme ho znovu viděli až v šestačtyřicátém. Moje dětství na druhou stranu bylo pěkné. Já jsem se ráda chodila koupat, chodili jsme na borůvky, na jahody a do lesa na houby, protože miluji přírodu. Se sestrou jsme si rozuměly. No, dneska je celkově jiná doba, že se to ani nedá srovnat. I když jsme neměli nic, tak jsme byli celkem šťastní, protože na živobytí bylo, takže jste nemuseli chodit někam žebrat. O prázdninách, když byly žně, tak jsme chodili za tetou a strýcem do Lhotky blízko u Příbrami pomáhat. Za to jsme dostávali čerstvý bochník chleba, to byla dobrota.

Jaké jste hráli hry?

Já jsem bydlela na rohu a moje kamarádka bydlela na druhém, házeli jsme si s míčem, potom Honzo stávej, kolik je hodin, takové ty hry, které se hrají i dnes. Také jsme chovali husy, slepice a jednu kozu. Husy jsme chodily pást my a kluci kozu, většinou na Vlašku. Tam jsme si hráli, sbírali jsme sklíčka, dělali jsme, že vaříme a kolikrát se vrátila koza domů dřív než kluci. To byly docela hezké zážitky.

Povíte nám něco o vaší škole a co jste se učili?

Hlavní byly počty, mluvnice, český jazyk, občanská výchova, kreslení, tělocvik a ruční práce.

Co jste vystudovala?

Já a studovat, na to musely být peníze. Do školy chodili jen ti bohatí, ze statků. Vystudovala jsem základní školu, hned potom jsem šla v patnácti do práce, protože každá koruna byla dobrá. Takže jsem šila rukavice u žida Fána, jen jsem tam pomáhala, třeba jsem je obšívala. Dostávala jsem 35 korun a to byly peníze, to byla maminka šťastná. Za jednu korunu jste měla deset deka sekaný, jednu housku, trochu hořčice a malou okurku, to byly moje svačiny do práce. To nebylo špatné, to nebyly takové požadavky. Dřív jste si ani moc nic nemohli kupovat, všechno bylo na lístky.

První ples, co byl po revoluci, měly všechny holky, co jsme tam byly, stejné šaty. To přišla na Dobříš jedna látka a nic jiného nebylo. Se sestrou jsme také chodily kupovat mléko až do Svatého Pole, protože bylo jen za pět korun. Málo věcí se takhle kupovalo v obchodě.

Kde jste pracovala?

U toho Fána, tam jsem začínala. Tam jsem se naučila znát, co je vůbec rukavice. Potom bylo znárodnění, tak to vzali do rukou národní správci, to už byli židé pryč. Byl tady nějaký národní správce Horák, potom ho odvolali a byla tu správkyně. Potom se kožedělná výroba začala přizpůsobovat Zlínu, Baťovi a tady se začala stavit velká továrna na rukavice. Až se to dostavělo, tak jsem začala dělat spíše takové to papírování, a to jsem dělala až do důchodu.

Jaké vzpomínky se vám vybaví, když se řekne rok 1945?

To byla sláva, ale i trápení. Mně bylo jednadvacet, to bylo povstání, takže se nechodilo do práce ani do školy. Ulice byly plné lidí, protože chtěli vidět, co se bude dít. Poslouchali jsme rozhlas, kdy přijdou Američani a Sověti. Nakonec nás osvobodili Američani, protože Sověti sem měli zákaz. Od povstání to bude šedesát let, takže se to bude slavit. Po povstání ve Slivici přivezli partyzány na Kostelíček, týden jsem z toho nespala. Přišli jsme se tam podívat, protože jsme byli zvědaví, za živa jim vydloubali oči, vyřezali jazyk, měli celé zkrvavené obličeje. Tak to bylo tedy hrozné, to se nedalo, to bylo nejstrašnější z toho osvobození. Když si člověk představí, kolik lidí trpělo, kvůli ničemu, jen kvůli podlému Hitlerovi.

Jaké vzpomínky se vám vybaví, když se řekne rok 1948?

No, to bylo znárodnění. Když měli židé příbuzné v Anglii, tak včas odjeli. Já pořád pracovala u žida Fána, on a jeho rodina chtěli odjet, ale zadrželi je a už je nikdo neviděl. Špatný zážitek jsem měla ještě jeden. Obyvatelé ze Sudet byli všude vždycky vyhazováni. Přes Dobříš šli několikrát také s malými dětmi. Jedna paní jednou vedla holčičku, které byly tři nebo čtyři roky a v ruce držela hezkou pannu. A jedna baba dobříšská přišla a vytrhla ji dítěti z rukou. Bylo to strašné, ale co jste mohli dělat, nic. Takže lidi jsou často nestvůry.

Jaké vzpomínky se vám vybaví, když se řekne rok 1989?

Do toho si každý moc sliboval, zvonění klíčů na Staroměstském náměstí, a ono se to moc nepovedlo. Ono se to strhlo někam jinam, než si lidé představovali. Mysleli si, že to bude lepší. Co více k tomu říci, asi nic.

Jaká je vaše nejkrásnější vzpomínka, na kterou ráda vzpomínáte?

Moje nejhezčí vzpomínka je, když mi bylo jednadvacet a neuměla jsem tancovat, ale moc ráda jsem tancovala. My jsme chodili taková parta tancovat na plovárnu, tam byli takové kabinky a byla tam místnost, kde se sedělo, tam jsme chodili tancovat. To bylo pro mě to nejlepší. Maminka na nás vždy, ať nechodíme za vesnici a my, že ne, neboj. Nakonec jsme šli třeba do Hraštice nebo na Svaté Pole. Maminka se pak zeptala, kde jsme byli a my, že se omlouváme, ale že teď to bylo už opravdu na posledy.

Paní Mottlová- 2017