Marie Hrušková

V rámci projektu na Dějepis jsem v prosinci vedl rozhovor se svojí prababičkou na téma: "Tvůj život"

Obecně

Zdravotní stav

Narodila jsem se se špatně vyvinutým kyčelním kloubem. První operaci jsem podstoupila, když mi byly 2 roky. Operaci jsem snesla špatně a dva roky jsem nemohla chodit. Byly to hrozné podmínky, v noci jsem se nesměla ani pohnout, a tak mě na noc museli vždy přivázat na sádrovém lůžku. Už od mala jsem musela pomáhat s pracemi na statku. Tato zátěž byla také důvod, proč jsem v 16-ti letech musela na druhou operaci. Další problémy přišly v mých 36-ti letech (obr. 3), v 60-ti jsem pak musela na úplnou výměnu kyčelního kloubu a díky ní dodnes chodím.

Válka

Válku si pamatuju, bylo mi 15 let, když začala, a 20 let, když skončila. První z chlapců na výchovu Zdeněk se vrátil do vlastní rodiny a druhý chlapec byl poslán do Lipska v Německu do továrny na zbraně. Čtyřikrát se k nám utekl, a to pod vlakem. Doma byl vždy ve velkém nebezpečí a musel být schovaný ve sklepě. Nakonec se do Německa vždy sám vrátil. Byly takzvané zakázané muziky, což znamenalo zákaz hudby, tanců a tanečních. Jediné, co jsme si dovolili, bylo vzít si harmoniku do slamníku a hrát si tam, ale i to bylo nebezpečné. V roce 1947 jsem se pak provdala za Ludvíka Hrušku a přestěhovala jsem se do Pecerad (obr. 4).

Rodina Hruškových

Hruškovi žili na statku. Ludva se narodil roku 1921 a měl 6 sourozenců (obr. 5). Ludva byl odvelen na vojnu, ale nešťastnou náhodou spadl na kůl a propíchl si plíci. Navíc uměl vařit, tak byl poslán jen na půl roku do kuchyně. V roce 1942 byla celá rodina ze statku vystěhována Němci a to do 10 kilometrů vzdálené vesnice Nespekly. Rodina tam byla úplně cizí a obě rodiny žili v hrozných podmínkách. S sebou si mohli vzít jen to, co se vešlo na vůz tažený dvěma kravami.

Po válce

V roce 1945 jsme se konečně mohli vrátit na náš statek v Peceradech. Statek mezitím bohužel zabrala jiná rodina a my museli nějaký čas bydlet v hospodském sále, než se rodina vystěhuje. Mezitím se holky vdaly, kluci byli vyučeni a na statku zůstali jen rodiče a já s Ludvou. Statek nebyl udržován a byl předán v hrozném stavu. V roce 1946 otec Ludvy zemřel a na statku jsme zůstali už jen my a Ludvova matka. V roce 1947 jsme měli s Ludvou svatbu, a pak se nám vždy po roce postupně narodily tři děti, Marie, Jana a Ludva. Také nás prohlásili za kulaky (hospodáře). Byly nám ustanoveny dávky na brambory, pšenici a jiné produkty, které jsme museli odevzdávat. Navíc jsme nedostávali lístky. V roce 1952 pak přišla na naší obci vyhláška od komunistů a my se museli zase vystěhovat. Statek měl připadnout JZD ale místní starosta Josef Šobíšek, který byl ve straně od roku 1922, dojel na výbor a řekl, že pokud budeme vystěhováni, tak stranu opustí. Tím nás zachránil a statek nám zůstal. O tři roky později se nám narodí další syn Antonín (obr. 6).

Za komunistů

Do JZD jsme nakonec stejně museli vstoupit, a to v roce 1958 (o 5 let později). Většinu života jsme s manželem strávili jako zemědělci. Dcera Jana v roce 1983 emigrovala do Německa a dodnes tam žije.

Stáří

V roce 2005 nás opustil Ludva a to po 58 letech manželství (obr. 7). Nyní mám 8 vnoučat a 12 pravnoučat. Je mi 92 a už se o sebe nedokážu bez pomoci postarat. Přes léto jsem ve statku v Peceradech, kde se o mne stará syn Ludva se snachou Alenou. Občas přijede i Jana a Tonda, protože oba už jsou v důchodu. Většinu roku jsem ale u dcery Marie v Bukové u Příbrami (s námi) (obr. 8).