Pavlína Jílková

V rámci dějepisného projektu jsem udělal rozhovor se svou babičkou Pavlínou Jílkovou:

Mohla bys na začátek povědět něco málo o sobě a o své rodině?

Ano. Narodila jsem se v roce 1948 v Kladně. Žila jsem tam se svými rodiči a dědečkem, babičkou a tetou v rodinném domě. Byli to rodiče mého otce. V roce 1954 se rodiče přestěhovali do Prahy 4, tam můj otec dostal místo jako plánovač v Modřanských strojírnách, pozdější Sigmě. Maminka pracovala v tranzitu u Českých drah.

Potom se narodily moje sestry dvojčata, to bylo v roce 1953, a mě rodiče poslali zpátky k babičce a dědovi na Kladno, kde jsem žila do svých 12 let. Babička byla v domácnosti, děda pracoval v Poldi Kladno jako soustružník. Jeho rodiče byli zahradníci. Babička pocházela ze selského rodu, vlastnili v Mutějovicích chmelnice.

Já jsem se vyučila jemnou mechaničkou a potom jsem vystudovala SVVŠ, později jsem složila matrikářskou zkoušku a celý svůj profesní život jsem pracovala jako matrikářka. V roce 1967 jsem se vdala. Manžel je právník, teď už v důchodu. Jeho maminka byla švadlena, tatínek letecký mechanik, děda farář husitské církve, babička pocházela z rodiny velkouzenáře, druhá babička s dědou pracovali v zemědělství a děda později v cukrovaru v Modřanech.

Jak vzpomínáš na svoje dětství a na školu?

Do základní školy jsem chodila až do šesté třídy na Kladně. Škola byla spíš takového domácího typu, moc se nám tam líbilo. Chodily jsme tam všechny děti z naší ulice a po škole jsme šli vždycky všichni ven, bydleli jsme v zahradní čtvrti, takže jsme běhali venku a hráli jsme si. Kousek od nás byl zimní stadion a bazén, takže jsme v zimě mohli být na kluzišti a v létě jsme se zas cachtali v bazénu. Jezdila jsem taky hodně na kole, babička se mě sice bála pouštět, ale já jsem jí vždycky ujela. Děda měl hrozně rád přírodu a byl to velký houbař, takže v pátek, sobotu i neděli jsme chodili do lesa.

Co tě ve škole bavilo?

Máš z dětství i nějaké negativní zážitky?

Za osudový okamžik mého života považuji návrat ke svým rodičům, kdy jsem byla vytržena z péče svých prarodičů a bez přípravy jsem se musela starat o své sestry, hodně pomáhat v domácnosti a zvykat si na úplně jiné prostředí.

Jaký vidíš rozdíl v tom, jak se žilo dětem dřív a jak se jim žije teď?

Já si myslím, že dětem se před tím žilo lépe než teď. Ve škole jsme měli minimum úkolů, moc jsme se doma nemuseli učit, protože jsme většinou všechno pochytili ve škole. Když jsem pak přešla do sedmé třídy do školy v Modřanech, tam už to bylo víc městské. Ale přesto můžu říct, že po škole jsme se scházeli vedle domu, kde jsme bydleli, byla tam taková velká louka a my jsme tam hráli na kytaru a bavili jsme se. Takže si myslím, že to naše dětství, hlavně v těch chvílích volna, bylo lepší než teď, protože dneska je doba, kdy se rodiče bojí pustit děti ven na ulice. Řekla bych, že bylo dřív víc bezpečno, pro děti...

Mohla bys povědět něco o prostředí, ve kterém jsi žila?

Když jsem bydlela na Kladně, tak jsem bydlela v rodinném domě v zahradní čtvrti. Takže přestože v Kladně jely naplno Poldi Kladno, což byly ocelárny, a vzduch tam nebyl nejlepší, tak já jsem bydlela, dá se říct, v nejlepší čtvrti, kde navazoval na zástavbu les, takže tam bylo prostředí slušné. Potom v Modřanech, když jsem se přestěhovala, se to hodně změnilo. Na začátku jsme si hráli na louce a kousek za námi byl les. Ale potom někdo rozhodl, že ta louka bude zastavěná, postavili na ní paneláky a to prostředí už je špatné. Ale stala se z toho skutečně městská čtvrť, kde pulzuje život, jsou tam dva kluby... a prostě je to město.

Když jsem se vdala, přestěhovala jsem se do Lipenců. Kolem nás je silnice, kde ale jezdilo málo aut. Teď se to změnilo bohužel k horšímu - je tu velký provoz, ale zase musím říct, že tu udělali krásnou silnici a za námi je velké golfové hřiště, které se táhne až k Berounce, takže jinak je tu prostředí dobré.

Jak jsi vnímala maturitu a rozhodování čemu se v životě věnovat?

Já jsem maturitu dělala až později. Jsem původně vyučená jemná elektromechanička, skončila jsem v osmnácti letech s vyučením a pak jsem šla na SVVŠ a maturovala jsem, když bylo mému synovi rok. Maturita pro mě nebyla nic hrozného až na matematiku, která mi nikdy nešla. Potom jsem začala dělat na obecním úřadě v Lipencích a pak jsem přešla na Úřad městské části Praha 5, kde jsem chodila na matrikářský kurz a na magistrátě jsem skládala před komisí matrikářské zkoušky. Od té doby jsem pracovala celý svůj život jako matrikářka.

A chtěla jsi už před tím být matrikářkou?

Já jsem chtěla pracovat jako zdravotní sestra, ale protože jsem byla malá a drobná, tak moji rodiče nechtěli, abych to dělala. Bohužel, protože by mě to moc bavilo. Nebavilo mě, když jsem se vyučovala elektromechaničkou, a proto jsem šla okamžitě dál studoval. Ale práce matrikářky mě také moc bavila. Matrika provází člověka od narození přes sňatek a úmrtí, takže celý život. Je to zajímavá práce.

A co bylo dál? 

Manžel žil tady v Lipencích v malém domku s babičkou a s maminkou. Maminka byla po dětské obrně, takže chodila s berlemi a později byla upoutána na invalidní vozík. My jsme přistavovali ten rodinný dům, abychom měli svojí bytovou jednotku, kde jsem pak bydlela s manželem a se dvěma dětmi a starali jsme se o babičku a maminku.

Jak jste se vlastně s dědou seznámili?

S dědou jsme se seznámili na Silvestra, kdy mě rodiče poprvé pustili s tím, že budu u kamarádky. Ale my jsme s ní šly na silvestrovskou zábavu. A tam byl můj manžel, který mě vyzval k tanci, bavili jsme se spolu a pak jsme měli první rande, na které jsem nešla. On byl ale neodbytný, psal mi, vyhledal mě a tak... na třetí rande, na to už jsem šla. Začali jsme spolu chodit a pak jsme se vzali. A letos jsme spolu už 50 let.

Jak jsi vnímala rok 1968?

Na ten rok, respektive 21. 8., se nedá nikdy zapomenout. Bydleli jsme v té době vzdušnou čarou asi 500 metrů od mostu na Strakonické silnici. Celou noc jsme slyšeli dunění, ale nevěděli jsme, co to je. Až ráno jsme se dozvěděli, že po mostě jely celou noc tanky na Prahu. Mojí první myšlenkou, protože jsem měla půlročního syna, bylo nakoupit zásobu Sunaru pro něj, kdyby byla válka. Nikdo totiž nevěděl, co se děje. Dala jsem syna do kočárku a jela zkratkou pod tím mostem směrem na Zbraslav. Bylo to pak příšerné zděšení, když jsem pod mostem uviděla z obou stran tanky a na nich vojáky se samopaly. Nemohla jsem se vrátit zpátky, protože by si mysleli, že kdovíco vezu v kočárku a mohli by po nás střelit. Tak jsem raději jela dál, z každé strany tanky, já uprostřed, nohy se mi třásly... na ten okamžik strachu nikdy nezapomenu.

A rok 1989?

V roce 1989 jsem byla zaměstnaná na matrice na Praze 5. Všichni jsme brali tu změnu pozitivně a mysleli jsme, že se budeme mít líp, že budeme moct cestovat a že všechno bude v pořádku, uvolněné... a taky to ze začátku tak vypadalo a bylo. Bohužel jsme časem zjistili, že někteří lidé, hlavně ta druhá garnitura, která přišla do vedení vlády, že nejsou tak poctiví, jak se dělali, že tu dochází ke korupci a tak dále. Takže mnoho lidí prostě vystřízlivělo. A já mezi nimi. Můžu říct, že spousta věcí je mnohem lepších, některé věci jsou horší, ale celkově si myslím, že se žije dobře.

Takže máš pocit, že se teď žije lépe?

To se nedá úplně říct, protože v té době jsem vlastně byla dítě. Takže jsem ty události vnímala jinak. Myslím, že nejhorší byla ta padesátá léta, která jsem já nezažila. To bylo určitě takové černé období našich dějin. Později se to začalo uvolňovat. Bohužel pak přišla normalizace a zase to sklouzlo částečně zpátky. Po revoluci nastalo zase uvolnění, takže bych řekla že spousta věcí je lepších.

Co pro tebe bylo v životě nejdůležitější?

Úplně nejdůležitější ze všeho je zdraví. Viděla jsem to na manželově mamince, že když člověk není zdravý, tak je hrozně omezený. Takže na první místo dávám zdraví. Na druhé místo dávám rodinu, aby byla v pořádku rodina a rodinné vztahy. Na třetí místo bych pak dala práci, abych mohla vykonávat práci, která mě baví. A na čtvrtém místě také trošku štěstí, protože bez toho by člověk neměl ty první tři věci.

Za šťastné okamžiky mého života považuji dny narození mých dětí Michaela a Daniely, dále pak když oba složili maturitní zkoušku a okamžik promoce mého syna. Další nezapomenutelné chvíle jsem zažila, když jsem se dozvěděla o narození mé vnučky Terezky a mého vnuka Matěje a dále když vnučka maturovala. Tyto okamžiky štěstí se člověku vryjí do paměti a čerpá z nich, když není všechno zrovna zalité sluncem.

Je ještě něco co bys chtěla říct?

Chtěla bych říct, že jsem šťastná. Představovala jsem si, že budu mít větší rodinu, že ještě syn se mi ožení, ale nestalo se. Ale člověk musí být vděčný za to, co má. A já jsem šťastná, že mám zdravého syna, dceru a dvě vnoučata. A z těch mám radost.