Nentvichovi

Zpracovala Klára Nentvichová

Rozhovor o 2. světové válce, měnové reformě, o tom, jak se dívky bály vojáků a jak se dříve chladilo v řeznictví bez elektřiny

Babička a děda Nentvichovi

V rámci společensko-vědního semináře jsem mluvila s mojí babičkou a dědou Nentvichovími.

Josef 1939 nebo 1944
Josef 1939 nebo 1944
babička a její bratr
babička a její bratr

Děda se narodil roku 1927 do rodiny velmi chudých poměrů. Měl sedm sourozenců. Pracoval jako elektrikář a ke konci života pracoval v Sokole. Díky své práci i za doby komunistů hodně cestoval, navštívil vzdálené země, jako například Indii. 

Babička se narodila roku 1931 a pocházela z bohaté rodiny řezníka, které za doby komunistů řeznictví sebrali. Pracovala jako účetní.

Děda: A jak jsme staří, můžeme děkovat, že jsme tady.

Babi: Že jsme přežili tu válku! A nevyprávěj jí to pořád, už to slyšela stokrát.

Děda: I kdyby to slyšela stokrát, pořád je to hrozný... Tolik kamarádů, co odešlo za války... Hrozná doba...

: Tak ještě povídejte, mě to zajímá!

Děda: Když jsme byli malí kluci, tak jsme jako blbci seděli na kopci a sledovali jsme, jak se honěj letadla. Seděli jsme hned vedle sebe, kluci, holky. Dívali jsme se a najednou šáhnu vedle sebe a tam vřelej střep. Zlomek od granátu dopadl mezi nás. Kdyby to bylo 10 cm vedle, tak tady já nebo ta holka už nejsme. Kdo by mě tam v tu chvíli operoval. Já bych vykrvácel. Já si vzpomínám, jak jsem si uřízl prsty na pile a jeden kluk si je taky uřízl, ale on si je rozřezal... A vykrvácel, bylo po něm.

Děda: Moje rodina se šla podívat jak chodijou vojáci za války, a moja maminka šla až poslední do sklepa, ona byla taky dost odvážná, my šli do sklepa se schovat. Šli proti nám vojáci, my se báli, oni šli proti nám na silnici a šlapali, chudáci, jestli vydrželi do večera, to nevím.

Taky jsme se jednou sešli s vojákem, chudákem, říkal, já nevím, jestli to do zítra vydržím, měl kulomet a v druhý kapse granát, kdyby něco. To byla bloudná duše, šlapal a šlapal, nevěděl kam... Špatná doba.

Babi: Nikdy se nevědělo, jak to dopadne, jestli Němci přijdou...

Děda: My jsme měli štěstí, k nám se nastěhovali Rusi, my měli kuchyň velkou, jim to vyhovovalo, a my si hráli na zahradě a přišel ruskej voják a ochomejtal se kulometem, to byla chvilka, jestli mě zabije

Babi: Když šli vojáci kolem, my jsme se schovávaly, já a Jířa a čtyři holky k tomu, u Šmídů, schovaný ve sklepě. Vojáci chodili po dvoře, chtěli dievočky. My s hrůzou jsme čekaly ve sklepě, jestli nás najdou! Pan Šmíd přišel, vy tady nemůžete být, oni se vrátí a prohledaj to tady. A tak my nahoru, do holubníku. My jsme byly tak vyděšený, jestli to přežijem, Šmíd zase že tady nemůžeme být, tak my šly k Brychtům k pekaři. Pan Brycht přišel a říká, nemůžete tady být, hoří tady barely, celá vesnice shoří a my musely nahoru k Mantům a my myslely, že nás vojáci stáhnou s sebou, ale tak jsme šly zase ke Šmídům, uklidnilo se to, vrátily jsme se domu, konečně jsme mohli doma vařit. Maminka upekla 2 buchty, my týden pořádně nejedly, tak jsme se těšily, ale najednou se zase něco strhlo, tak my musely zpátky ke Šmídům... Pak jsme se vrátily a ty buchty tam nebyly, my měly takovej hlad a oni to všechno sežrali Rusáci. Ale aspoň jsme byly živý.

Děda: Jeden den nikdy nezapomenu. Jel jsem do Brna opravovat elektriku. Otevřela mi německá důstojnice. Říkala mi, že je Češka a že manžel je na frontě. Tak jsem šel dovnitř... A najednou siréna. Nálet na Brno. Tak jsem vzal její dceru, asi pět jí bylo, ona si vzala kufřík a běželi jsme do sklepení. A jakmile jsme přišli do toho sklepa, tak ty základy toho domu - metrový základy!!! - se začaly otřásat. Takhle se to celý s náma kývalo. V základech. Jak bylo po náletu, já jsem vyletěl z ven a už jsem ten barák nikdy nechtěl vidět. Byl to velkej rohovej barák naproti divadlu. Vyběhl jsem, tam padlej kůň, tam leželi lidi... A já běžel, běžel, běžel přes celý Brno. Na tu rodinu někdy vzpomínám... Maminka s děckem... Ze 3. patra jsme běželi po schodech. Já se tak bál.

Babi: My jsme doma do mých šesti let svítili petrolejkou. Pořád to čudilo. A když mi bylo šest, instalovali jsme elektriku. Když byla mobilizace... To byl rok 1939, Češi nevěděli, co se bude dít. Můj otec byl povolán na vojnu, museli všichni nastoupit a čekalo se, jestli bude válka nebo ne. Měsíc tam byl. Matka se bála a my byli malí. Pak jsme věděli, že skončila mobilizace, tak my čekali. Táta se dlouho nevracel, protože byl nejdál. Jak se vrátil, tak hned alarmoval, že musíme zavést elektriku. Chtěl instalovat chladírnu, do řeznictví se dřív vozili jen kusy ledu! To byla taková malá místnost, plná ledu a tam se dávalo maso! Vydrželo to dost dlouho. Maso se odváželo na trh! Doma jsme nechali jen něco. Vždycky dlouho jsme na otce čekali, kdy přijede. Matka se bála, jestli neprodělal. Bez elektriky... No to bylo. Když jsme ji zavedli, hned jsme tu chladírnu nainstalovali. To je skoro 80 let, to je hrozný! Matka uvařila kotel "kyselý", to byla taková nakyslá omáčka s masem. Dávala to zaměstnancům, a lidé to věděli, tak pro to chodili s konvičkama. Matka to prodávala, ti lidi byli chudáci, byli rádi, že se najedli.

Babi: Po válce ještě byly lístky, ale potom lístky padly, padly peníze! Byla měna a jiný peníze. Každej si mohl vyměnit 300 Kč, kdo měl víc, to padlo. Mně rodiče našetřili na nábytek na ložnici, nechali jsme to udělat u stolaře. Měla to být finská bříza, ke svatbě, za 60 nebo 70 tisíc. Jenže byla panika, vědělo se, že padne měna. My ty peníze měli v záložně, tak předtím 2 dny jsme šli k tomu stolařovi a on se vymlouval, že to ještě nemá, protože věděl co s penězma doma. No a pojišťovna... Ze 70 tisíc jsme dostali 5 tisíc. My šli za tím stolařem a on, že nám to za 5 tisíc nedá, že nám to dá za 12. To jsme neměli. Tak jsme šli do obchodu, za 5200 jsme koupili tuhle ložnici. To je mahagon!

Děda: Klárko, musím ti říct, že moje manželka si vzala nejchudobnějšího manžela. My neměli ani korunu, po vojně.

Babi: Přišla za náma tvoje matka, že nám nic na svatbu nemůžou dát

Děda: Musím ti ale říct, že babička byla hrdá, že si mě vzala, i když jsem neměl peníze

Babi: Aspoň jsi měl průmyslovou školu, byl předpoklad, že budeš vydělávat... A taky že jo

Děda: Musím ti, ale Klárko říct, že babička neprohloupila.

Babi: No jo, začínalo se od nuly. Tři roky jsme neměli peníze na plyn. Topili jsme dřevem a uhlím. Uhlí byl plnej sklep! A koksem se topilo... No a teď... Už máme třetí kuchyň! A druhej nábytek!!

Poznámka autora:

Babička a děda jsou spolu od roku 1952 dodnes. Je to již 65 let... 

GYMNÁZIUM KARLA ČAPKA, DOBŘÍŠ
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky