Eva Hronová

Barbora Hronová

V rámci projektu "Rozhovor s pamětníkem" jsem se rozhodla udělat rozhovor s mojí babičkou.

Rozhovor je o dětství mé babičky, o studování, o neumožnění jít na vysokou školu a o zabavení rodinného majetku.

Babička se narodila v Mělníce v roce 1951. Bydlela v Želízech, potom v Rudné u Prahy, kde strávila jedny z nejhezčích chvílí svého dětství.

B: Na co si pamatuješ z dětství?

E: Hodně často jsem jezdila k babičce, která bydlela v Byšicích v kině, takže to bylo výborné, protože tam bylo stále živo a spousta lidí. Z útlého dětství si pamatuji to, jak babička sedávala v křesle a vařívala bílou kávu do puntíkatého hrnečku, do které jsme si namáčeli chleba. Jinak si nic moc z útlého dětství nepamatuji, protože když mi bylo šest let, tak jsme se přestěhovali do Hostomic pod Brdy, kde jsem začala chodit do školy.

B: Líbilo se ti tam? Jaké jste měli sousedy?

E: Velmi. Bydleli jsme v domečku s obrovskou zahradou. Vedle nás bydlela paní Černá, která šila rukavice a chovala králíky. Tak jsme se na ně chodili dívat.

B: Zlobila jsi, nebo jsi byla hodné dítě?

E: Nazlobili jsme se hodně. Protože Hostomice byla dlouhá vesnice, a tak jsme zvonili na všechny zvonky všech domů v sousedství, klepali na vrata a pak jsme utekli, schovali jsme se a sledovali všechny ty lidi, jak vykukují ven.

B: Hrála si na nějaký hudební nástroj?

E: Hrála jsem na piano a chodila jsem k takové staré učitelce. Jenomže doma jsme piano neměli, a tak jsem cvičila na překližce, na které byla nakreslena ta klávesnice. Tak jsem musela prsty ťukat do těch dřívek. Ale to mě nebavilo, a tak máma po chvíli uznala, že ze mě žádná virtuózka nebude, tak už jsem pak nemusela hodit na hodiny piana. Pak když jsem byla v první třídě, tak se máma vdala za zvěrolékaře a museli jsme se zase stěhovat do Rudné u Prahy. Což byla velká změna.

B: Jak tě děti v nové škole přijaly?

E: Hned jsme se skamarádili. Hráli jsme si na Indiány, vybudovávali jsme si bunkry, lezli jsme po stromech. Bylo to super. Pak nám postavili novou školu. A my jsme měli předmět "pozemky" a tady vznikla moje vášeň pro zahradničení.

B: Co sourozenci?

E: Mám sestru, se kterou jsme neustále zlobily a pořád jsme vymýšlely nějaké lumpárny. Třeba jsme doma po sobě házely pomeranče, takže stěny jsme měly flekaté, tak pak jsme na ně nalepily plakáty a fotky Vinnetoua. Když máma přišla, tak mohla zešílet. Pak jsme třeba přes sebe skákaly "kozu", to jsem si zvrtla kotník. Vážně jsme zlobily. Měla jsem i bratra Ríšu, ale ten zemřel.

B: Pak když se prababička rozvedla, tak jste se zase stěhovali, že?

E: Ano, ale jen o kousek dál, pořád jsme byli v Rudné. A v tom domě, ve kterém jsme bydleli, se potom odehrály Orlické vraždy. Přímo v tom sklepě, ve kterém jsme prali prádlo, kde jsme měli zeleninu atd.

B: Co jsou Orlické vraždy?

E: Orličtí vrazi zde zabili a zatavovali oběti do sudů a pak je hodili do Orlíka.

B: Takže prokletý dům?

E: Dalo by se to říct... Tam právě v roce 1971 šel bratr Ríša ze školy a opilý řidič ho zajel. Stalo se to akorát když jsme s mámou přijížděly domu, tak jsme slyšely, že zde zemřel zvěrolékařův syn. Tak to byla pro nás tragédie. Máma to prožívala tiše, jen se v ní nahromadila nenávist, že se musí tomu řidiči pomstít, ale toho řidiče zatkli, takže neudělala, co si naplánovala.

B: Prožívala si nějak rok 1968?

E: Patnáct kilometrů od Rudný jsme měli chatu, na které jsme zrovna byli a v noci jsme poslouchali rádio, měli jsme tranzistor, takže jsme slyšeli, co se stalo, že sem přitáhla vojska. A máma rozhodla, že se musíme nějak dostat domu. Tak jsme ráno vyšli se psem a s kanárem v kleci a šli jsme do Rudný. Přímo tady jsme viděli ty tanky. No něco hrozného. Všichni si mysleli, že bude válka, ale máma byla optimistická, hlavně jsme vždycky měli plnou spíž, takže jsme neměli strach, že něco nebudeme mít. Máma nás uklidňovala, že to bude dobré, ale nebylo...

B: Kam si chodila na střední?

E: Chodila jsem do Prahy na gympl. A během gymplu jsem chodila do skauta, měli jsme klubovnu, jezdili jsme na tábory. Bezva parta. Ale v roce 1972 nám skaut zrušili, přijela do tábora Pionýrská skupina a řekla, že nám vše zabavují. Pak nás zrušili.

Vystudovala jsem s vyznamenáním, byli jsme dobrá parta, ale taky jsme dělali podrazy na učitele, třeba na naší starou učitelku francouzštiny. Jednou jsme jí všichni utekli, takže přišla do prázdné třídy. Nebo jsme naší spolužačce "šprtce" dali do boty oko býka. Až začala koktat. Jelikož jsem byla předseda třídy, tak jsem musela všechny tyhle průšvihy žehlit.

B: A co vysoká škola?

E: To jsem udělala zkoušky na UK, protože jsem chtěla být učitelka biologie a chemie. Ale bohužel přišlo oznámení, že není ve státním zájmu, abych studovala na VŠ, protože pocházím ze špatné rodiny, protože jsme měli statek a byli jsme ti "bohatí". Tak poté jsem dělala zkoušky na chemicko-technologickou VŠ do Pardubic, kde už jsem měla podnájem a zkoušky jsem zase udělala, ale přišlo stejné vyjádření, že pro mě prostě cesta na VŠ nevede. Tak jsem nastoupila do práce.

B: Do jaké práce?

E: Byla jsem trenérka plavání.

B: Měli jste možnost cestovat?

E: Ano, protože máma měla známé na západě, tak jsme jezdili do Itálie. Takže naše rodina nepociťovala žádnou bídu nebo nějaké uskromňování, protože máma měla tolik známých, protože byla vedoucí vinohradské tržnice v Praze a měla kontakty přes ty dovozce zboží. Takže my jsme prostě měli luxusní oblečení, luxusní jídlo, prostě my jsme nepociťovali bídu, jen ta nesvoboda, že někam nemůžeme jet, kdy chceme, ale máma to vždycky zařídila. Tak v roce 1979 jsme celá rodina odjela do Itálie. Máma tam chtěla zůstat, ale protože mojí babičku nepustili, tak jsme se vrátili. Ale i tak jsme měli krásnou dovolenou.

B: Když jste měli hodně majetku, co vám všechno zabavili?

E: Zabavili nám vilu a pozemky v Českém Brodě. Když postupně vyvlastňovali ty pozemky, tak mámě vždycky poslali do spořitelny šílenou odměnu - dvacet tisíc za tohle pole, dvacet tisíc za tohle. Ale máma to nikdy nepřijala, vždycky ty peníze poslala zpátky, protože věřila a věděla, že přijde doba, kdy nám ty pozemky budou navráceny, což se taky stalo, když se to v šedesátém osmém obrátilo.

B: Co jste dělaly?

E: S mámou jsme najely do archivu a tam jsme hledaly všechny ty listy. Máma měla všechny zmínky o tom, co nám vyvlastnili v takové červené kabelce. A postupně to dostala zpátky.

Takže nemůžu říct, že bychom prožili špatný život, že bychom něco neměli, protože my jsme měli všechno, co jsme chtěli.

B: Co si dělala, když plavání zrušili?

E: Zrušili ho během revoluce, takže já jsem odešla a začala jsem pracovat ve spořitelně v roce 1990. Ta práce mě nesmírně bavili. Taky byla slušně placená, takže jsem zase nijak nestrádala a mohla jsem si kupovat to, co jsem chtěla, mohli jsme jezdit, kam jsme chtěli. Prostě super.

Děkuji své babičce za tento rozhovor.

GYMNÁZIUM KARLA ČAPKA, DOBŘÍŠ
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky