Věra Digrinová

Zpracovala Martina Digrinová

V rámci práce do společenských věd jsem dělala rozhovor se svou babičkou Věrou.

jméno: Věra Digrinová (Adamcová)
narození: 5.11.1943 (Budíkov)
rodiče: Václav Adamec a Jiřina Adamcová (Vytasilová)

sourozenci: nejstarší Karel (zemřel v 6 měsících-> křeče) Božena, Marie (zemřela na spalničky), Františka, Květa

Martina= M Věra = V

Věra Adamcová 22 let.

M: Kde jsi se narodila?
V: Narodila jsem se v Budíkově v takovém hospodářském domě. Měli jsme 12 hektarů pole a k tomu les. Můj otec ho zdědil po svém, který ho zakoupil. Měli jsme tam krávy, telátko, prasata, dvě kozy, 2 koně, ale né ty na ježdění, ale jen nám orali pole a nepočítaně slepic.

M: Co dělali tvoji rodiče?
V: Jsem z rolnické rodiny, oba pracovali na našem pozemku. Byli to rolníci. Táta měl vystudovanou zemědělskou školu a maturitu. Tehdy byla úplně jiná. Neměli jsme se špatně. Táta byl první předseda JZD, ale po nějaké době odstoupil. Nechtěl vstoupit do komunistické strany, byli jsme katolicky založená rodina.

M: Byli jste vážená rodina?
V: No řekla bych, že ano. Vzhledem k tomu, že jsme byli křesťanská rodina, tak jsme patřili pod církev v Lipnici nad Sázavou. Jezdil k nám pan profesor Kučera, právník Hájek, farář a další lidé. Komunisti jsme teda nebyli, ale vážení nejspíš ano.

M: Pověz mi něco o svym dětství.
V: Měla jsem okolo sebe samé sestry, potom babičku a bratránka. Jmenoval se Petr a už x let žije v Americe. Do svých 6 let mě babička brala k tetě a tam jsem se potom přestěhovala. Rodiče museli být na poli a neměli na tolik dětí čas. Teta také potřebovala pomoct, protože se jí narodil syn. U tety na vesnici jsem začala chodit do školy. Od svých pěti let jsem přednášela básničky v kostele. Na co si vzpomínám, tak jak jsem nosila husy na trh a vždycky jsem byla zasranděná od peří. Jednou jsem měla sváteční šatičky a ty jsem celý umazala. S holkama jsme hráli kuličky, s míčem, špačka, karty a hlavně s panenkama.

Věra se svým bratrancem

Věra ve 4 lavici uprostřed (jediná sedí sama)

M: A co káču?

V: No káču, tu jsme ještě neměli.

M: No a co jste dělali v zimě?

V: Měli jsme sáňky, vždycky jsme oblíkli dvoje tepláky a klouzali se po ledu.

M: Jezdila jsi na kole?

V: Jo, ale to jsem se naučila až v Bystrim. Jezdila jsem tři kilometry pro chleba.

M: Tak mi pověz něco o škole. Učila jsi se?

V: Babička se se mnou učila a byla na mě opravdu tvrdá. Ve škole jsme měli skvělého učitele. Vždycky psal na tabuli a něco k tomu nakreslil. Prostě psal a nakreslil za to stromeček a králíčka. Já si to namalovala i do sešitu. Kůli němu jsem chtěla být učitelka. V létě, když bylo opravdu teplo, tak nás vzal na dvorek za školu a učil nás tam.

M: Jaké bylo tvoje první povolání?

V: Měli jsme takové kurzy v zahradnictví, tak tam jsem pracovala úplně poprvé. Potom jsem šla ke stroji do firmy na sukno a když jsem se provdala, tak jsem šla dělat sekretářku. Tam jsem pracovala nejdéle.

M: Pak jsi šla do kravína?

V: Dobře tam platili a nemusela jsem být v práci moc dlouho.

M: Děda dělal co?

V: Byl vedoucí natírny.

M: On byl v komunistické straně.

V: Byl. Já jsem to, ale moc neřešila. Svatbu jsme měli v kostele, děto jsou křtěný. Oni už jeho rodiče byli ve straně.

M: Chápu. Měli jste nějaké výhody? V: Ne, vůbec.

M: Jak vypadal tvůj pracovní den?

V: Vstávala jsem ve 4, někdy v půl 4. V půl 5 jsmenastupovali do práce a v 10 dopoledne šli domů.

M: Kolik si podojila nejvíc krav?

V: Byla to dojírna a v každém bloku 5 krav, ale já je nedojila. To dělaly stroje.

M: Aha. To si se moc nenadřela? V: To ne.

M: Pamatuješ si něco z voleb v roce 1946? Chápu, hloupá otázka. Tak co únor 1948? V: To já už opravdu nevím.

M: Okupace Rusi 1968?

V: Byla jsem v práci, dělala jsem u sukna. Všude se to hlásilo, přišel vedoucí a říkal nám to. Co se týká Humpolce, tak jsme to nezaznamenali, jen tam projeli. V práci jsme si šli sednout a říkali si hlavně, ať není válka.

M: Poslední datum bude 1989.

V: Tvůj táta byl v Praze ,ale v Humpolci se taky nic nedělo.

M: Ty jsi prospala všechny historický momenty. Pamatuješ si nějakou historku ze živoa, která ti vyloženě utkvěla v paměti?

Věra se svými dětmi (Petr a Eva)

V: Co se týká politiky, tak to ne. Už vím, co ti povím. Slyšela jsi někdy Ivan Jirous? Říkali mu magor. Tak s ním jsem chodila do třídy. Od 6 až do gymplu. Potom šel na vysokou a byl zavřenej ve vězení z Havlem. V Humpolci má pomníček. Byl opravdu chytrej, sečtělej. Věděl mnohem víc než učitelé. No, ale povím ti, že jednou se v Humpolci strašně opil a tancoval nahej na stole. No to byla ostuda. Od té doby jsme s ním nechtěli mít nic společného. No a ,abych na něj neházela jenom špínu, už na gymplu psal časopis Kvočánčata, protože jsme měli učitele Kvociána. Říkal, že když byl ve vězení tak se Havel neměl tak špatně, měl tam i televizi, ale on si tam protrpěl. Nevím, co je na tom pravdy.